Karel Čapek byl významný český spisovatel, dramatik a novinář. Opakovaně byl nominován na Nobelovu cenu. Jméno Karla Čapka uvádím v souvislosti se snahou Lidového domu a Masarykovy dělnické akademie (MDA) účinně působit na vyzrálejší intelektuály, inteligenci a vůbec střední vrstvy. Právě K. Čapek se od komunistů jasně distancoval mj. statí "Proč nejsem komunistou?". Dovedl velmi působivě zachytit všední život i luxusnější způsob života vyšších vrstev. Jeho nestárnoucí utopie se týkají i osudů lidstva v budoucnosti: "Továrna na absolutno, Krakatit, RUR". Spolu s bratrem Josefem nastavil geniální zrcadlo vulgárnímu konzumerismu v "Ze života hmyzu", hra, která měla velký úspěch v Londýně na Světové divadelní přehlídce v podání Národního divadla. Proti neofašismu i neostalinismu stále působí "Válka s mloky, Bílá nemoc". Lidskou solidaritu oslavil v románu "První parta". V době ohrožení ČSR napsal v roce 1938 dílo "Matka". Těsně mu unikla Nobelova cena, byl celosvětově známou osobností. "Hovory s TGM" jsou určitým obrazem myšlení i Čapka samotného, jeho filosofie: relativismu, pragmatismu, nesobeckého individualismu, demokratickému kolektivismu o roli násilí aj.. Hluboce a bolestně vnímal lidskou bídu, a to již před Velkou depresí, o ní psal v Peroutkově přítomnosti už v roce 1924:
„Mé srdce je na straně chudých. Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, že mi zhořklo vše, čím jsem. Buržoazie, která nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit. Měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti, těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou jen nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivostí a odporu. Tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou. Chudí lidé nejsou třída, nýbrž právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní. Ti nikdy nebudou na stupních trůnu, ať na něm sedí kdokoliv. Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst. Vzhledem k bídě je lhostejno, kdo vládne. Záleží jen na tom, jak my lidé cítíme. Bída není instituce nebo třída, nýbrž neštěstí. Chudí lidé nejsou masa. Tisíc dělníků může pomoci jednomu v jeho existenčním boji, ale tisíc chudáků nemůže pomoci jednomu chudákovi ani ke kusu chleba. Chudý, hladový, bezradný člověk je naprosto osamělý. Jeho život je historie pro sebe, neslučitelná s jinými, je to individuální případ, neboť je to neštěstí, i když se podobá jiným případům. Převraťme společnost čímkoli navrch, chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní. Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad vážně netvrdí, že masy budou vládnout. Jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů. Je třeba stlačit člověka do jakési fazóny, aby se stal hromadným materiálem. Živit chudého člověka sliby, je okrádání chudého. Snad sem mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě, ale prakticky je i dnes tak jako před 100 lety lepší vrabec v hrsti, než-li holub na střeše vládní budovy. Lepší je oheň ve sporáku než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně. Jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat. Naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba. S kůrkou chudého se neexperimentuje. Ať je válka, nebo valutní krize, nebo cokoliv, je to chudák, který to odnáší nejdřív a nejtíže, není prostě mezí a dna bídy. To nejzpuchřelejší na světě není krov bohatých, nýbrž krov chudých. Zatřeste světem a pak se jděte podívat, koho to zasypalo. Co tedy činit? Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem "vývoj". Myslím, že bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu, má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků. Nechci sice tvrdit, že je dost dokonale spravedlivých v této sociální sodomě, ale v každém z nás je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných. Neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro mne i pro chudé, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání. V jedné baladě praví Jiří Wolker: "Nejhlouběji v tvém srdci, chudý, vidím nenávist". Je to strašné slovo, ale zvláštní je, že je docela nesprávné. Na dně srdce chudých je spíše podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko chutněji zašprýmuje nežli fabrikant nebo ředitel továrny. Zedníci na stavbě užijí více legrace než stavitel nebo domácí pán. A zpívá-li si někdo v domácnosti, je to rozhodně spíše služka drhnoucí podlahu nežli její paní. Proletář je od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání života.
Není pochyb o tom, že v našem slzavém údolí je příliš mnoho nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně málo blahobytu a nejméně radosti. Nemyslím, že bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť růžově. Je daleko více omezenosti než špatnosti ve světě, ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co koneckonců vězí v každém z nás hříšných, dal by se na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější. Snad řeknete, že je to slaboduchá filantropie. Ano patřím k těm idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je to člověk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná, ale běžte hledat zásadně špatné lidi. Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád bych mu řekl, aby šel mezi ně žít. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace. Místo aby lidé shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit. Postavte se vedle žebráka a všimněte si, kdo nejspíše vyšpulí z kapsy ten šestáček. Jsou to v 7 případech z 10 lidé, sami se pohybující na pomezí chudoby. Zastávám se dnešního světa, ne proto, že by to byl svět bohatých, ale protože je to zároveň svět chudých a pak těch prostředních, kteří dnes jakž takž udržují a zachraňují největších část lidských hodnot. Neznám celkem těch 10 tisíc bohatých a nemohu je tedy soudit. Avšak soudil jsem třídu, která se nazývá buržoazie, tak že mi byl vytýkán špinavý pesimismus. Říkám to proto, abych měl tím větší právo zastat se do jisté míry těch, k jejichž vadám a vinám jistě nejsem slepý. Proletáři nemůžou tuto třídu nahradit, ale můžou do ní vejít. Nejsem stará panna, abych se křižoval při slově "násilí". Kdyby ale měšťáci začali provolávat, že půjdou vyvraždit chudé lidi, běžel bych jim pomoci. Slušný člověk nemůže být s tím, kdo vyhrožuje, i boj je fair play. "Říká se mi relativista". A to pro zvláštní intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět, pátrám ve všech naukách a ve všech literaturách. Je tu patrně jakási společná lidská logika, zásoba společných lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnoho jiných věcí, bez kterých se nedá žít. Věřím, že je jistých mravních a rozumových 5 švestek, po nichž člověk poznává člověka. Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce.“
Tolik Čapek. S těmito názory v podstatě nepolemizoval F. Peroutka a tak zaujaly TGM, že si ho vybral pro dlouhé rozhovory. Jazyk je to umělecky geniální, nesmírně vlivný, věřím, že i při určitém zjednodušení srozumitelný i pro většinu mladých, kteří si posílají SMSky. Toto je síla sociální demokracie, která navazuje na osobnosti Beneše, Masaryka a Čapka. Možná dnes jeho slova znějí pateticky, nicméně na v hlavních principech jím vyjádřených myšlenek představuje ČSSD kontinuitu s předválečnými - dnes by se řeklo „think – tanky“. Svoboda jako zápas o osvobození člověka od závislosti, nikoliv jako snaha o maximální individualizaci a konzumnetarizmus. Solidarita jako boj o sociální stát a nikoliv prázdné sliby (nezapomenutelná je v tomto smyslu Topolánkova smlouva s voliči). A spravedlnost jako víra v člověka, povinnost zastat se ho, když je ostrakizován, a jako odmítnutí generalizace. Všechny tyto hodnoty snad proto, že svět je znovu v hospodářské krizi, jakoby nabývaly na aktuálnosti!
