Z předešlých poznámek (FEP 26) vyplynulo, že jak pro marxismus, neoklasickou ekonomii i keynesiánskou ekonomii je předpokladem řešení problémů, především nezaměstnanosti maximalizace ekonomického růstu. Z hlediska liberálů jde o automatický proces, z hlediska keynesiánců jde o ovlivňování trhu státními intervencemi a z pohledu marxistů je možné ekonomického růstu dosáhnout odstraněním tržních mechanismů a jejich nahrazením centralizovanými plánovacími procesy. Proč všechny tyto teorie vedou ke kolapsu si ukážeme nyní.
Na otázku, kdy vůbec k ekonomickému růstu dochází, najdeme v literatuře[i] jednoznačnou odpověď. Ekonomika roste, jestliže dochází k prohlubování kapitálu, tj. jestliže zásoba kapitálu roste rychleji než ekonomicky aktivní obyvatelstvo. Prohlubování kapitálu vede k růstu výstupu na jednoho pracovníka – k růstu mezního produktu práce. Bez technologických změn je však prohlubování kapitálu konečný proces, neboť vede k dlouhodobé rovnováze v okamžiku, kdy začíná stagnovat produktivita práce a reálné úrokové sazby přestávají klesat v důsledku vysoké úrovně důchodu a produktu, jestliže bylo akumulováno značné množství kapitálu.
Technologickými změnami pak rozumíme takové inovace, které umožňují za téže kombinace vstupů získat větší nebo dokonalejší výstup. Výsledkem technologického pokroku je růst kapitálu připadajícího na pracovníka, aniž by došlo k poklesu reálné úrokové sazby. Některé vynálezy šetří kapitálové vstupy, jiné práci. První jsou přijatelné z hlediska životního prostředí, neboť snižují energetickou a surovinovou náročnost výroby, čímž se zvyšují zisky. Jsou vhodné i z hlediska zájmů člověka, neboť zpravidla „nešetří“ práci. Některé nové stroje jsou z obou hledisek nepřijatelné, neboť snižují poptávku po práci a zároveň zvyšují poptávku po kapitálu. Naopak vynález, který snižuje požadavky na kapitál více než požadavky na práci, je nejvíce žádoucí. Zdá se však, že od průmyslové revoluce vynálezy šetřily spíše práci. Vlády by proto měly spíše podporovat nové technologie v řízení, než např. rozvoj robotizace apod. Klesající výnosy z kapitálu musí být nutně kompenzovány technologickými změnami, chceme-li udržet ekonomický růst.
Nejpřímější cestou jak dosáhnout rychlého růstu je zvýšení míry národních úspor a míry investic. Toho lze dosáhnout takovou změnou kombinace fiskální a monetární politiky, která by podporovala akumulaci kapitálu, například snížením reálných úrokových sazeb a připuštěním menšího rozpočtového deficitu. Dále zvýšením výdajů na civilní výzkum a vývoj, snížením přirozené míry nezaměstnanosti a snížením výdajů na strategické vojenské programy.
Ekonomický růst je antropocentristicky uvažujícími ekonomy a politiky v kostce spojován s následujícími iluzemi:Je příslibem dalšího zvýšení životní úrovně všech členů společnosti.Je předpokladem vylepšení situace všech chudých i v celosvětovém měřítku.Je cestou k řešení tíživých ekologických problémů.
Ve všech případech má ekonomický růst pomoci odstranit něco, co bylo z velké míry způsobeno právě minulým ekonomickým růstem!? Jak naložit s tímto dilematem si povíme v příštích poznámkách.
[i] např. (Paul A. Samuelson, William D. Nordhaus, Ekonomie, nakl. Svoboda, Praha 1995, str. 854-859
