Jeden z ústředních sociálních problémů současného kapitalismu je nezaměstnanost. Když je nezaměstnanost vysoká, dochází k nevyužívání zdrojů a důchody lidí jsou nízké. Projevem nevyužívání zdrojů je nezaměstnanost proto, že ekonomika nevyrábí tolik, kolik je schopna. Z hlediska zájmů životního prostředí však pokles exploatace přírodních zdrojů je jev pozitivní. Zabývejme se proto v této kapitole podrobněji analýzou nezbytnosti naplnění politicko-ekonomických cílů, které jsou společné všem hlavním politickým směrům, tj. maximalizací zaměstnanosti a maximalizací ekonomického růstu.
Samuelson[i] definuje přirozenou míru nezaměstnanosti jako takovou míru nezaměstnanosti, při níž jsou síly, které působí směrem ke zvyšování a snižování cenové a mzdové inflace, vyrovnané – tj. inflace je stálá, resp. udržitelná.
Přirozená míra nezaměstnanosti vyjadřuje tedy nejvyšší udržitelnou úroveň zaměstnanosti a odpovídá potencionálnímu produktu země. Přirozená míra nezaměstnanosti je tvořena zejména frikční nezaměstnaností, dále nezaměstnaností, při níž se inflace ani nezvyšuje díky přebytečným poptávkám, ani neklesá díky přebytečným nabídkám. Přirozená míra nezaměstnanosti však není jev konstantní, nýbrž stále roste. Na počátku šedesátých let se zdálo, že trhy práce v Německu, Francii a Británii jsou v rovnováze při mírách nezaměstnanosti mezi 1% až 2%. Kolem poloviny osmdesátých let trh práce byl v rovnováze při míře nezaměstnanosti mezi 7% až 12%. Ekonomové poukazují na tři příčiny tohoto růstu:
a) demografické změny – s rostoucí ekonomickou aktivitou dospívající mládeže, příslušníků menšin a žen klesá podíl dospělých mužů na ekonomicky aktivním obyvatelstvu, přičemž u dospělých mužů je přirozená míra nezaměstnanosti vždy nižší než např. u příslušníků menšin,
b) státní podpora v nezaměstnanosti – lidé hledají nové zaměstnání poněkud liknavěji,
c) růst strukturální nezaměstnanosti – zkoumání různých trhů ukazuje vzestupnou vývojovou tendenci strukturální nezaměstnanosti.
Jaká opatření dle Samuelsona lze použít pro snížení přirozené míry nezaměstnanosti? Jde o zlepšení služeb spojených s trhem práce (lepší informace povedou ke snížení frikční nezaměstnanosti), o prosazování vládních programů zaměstnanosti (zejména rekvalifikační programy snižují nezaměstnanost v důsledku strukturálních změn), o snížení negativních dopadů programů blahobytu (jde ovšem o rozpor s potřebou snížit utrpení v nezaměstnanosti), o tvorbu veřejných pracovních příležitostí (vládní pracovní příležitosti však zpravidla vytlačují pracovní příležitosti pro soukromý sektor v důsledku růstu daní nebo snížení vládních nákupů soukromě vyráběných statků a služeb; navíc jsou méně efektivní).
Většina uvedených opatření má však velmi omezený dopad na přirozenou míru nezaměstnanosti pohybující se ve snížení této míry o několik málo desetin procenta. Klíčové řešení nacházejí ekonomové v tzv. vytvoření přetlakové ekonomiky – udržovat HDP, co nejvýše. Vlády proto považují za hlavní ekonomický a politický cíl ekonomický růst. Podívejme se proto nyní na hlavní teorie ekonomického myšlení z hlediska nezaměstnanosti.
Liberalistická a neoklasická ekonomie je soustředěna kolem koncepce trhu a rovnováhy trhu zajišťované svobodnou soutěží – tržním mechanizmem. Pracovní síla je zbožím jako každé jiné zboží, a proto nezaměstnanost je výsledkem krátkodobé nerovnováhy mezi poptávkou a nabídkou práce. Snížení nákladů produkce a růst mezní užitečnosti kapitálu vede k dalším investicím a nové poptávce po práci. Nezaměstnanost je ekvivalentní s frikční nezaměstnaností, neboť kdo chce pracovat a akceptovat podmínky zaměstnavatelů, zejména mzdu, má vždy možnost práci získat. Příčinou nezaměstnanosti (jiné než frikční) jsou především nadměrné mzdové požadavky. Snížení reálných mezd je proto účinným nástrojem boje proti nezaměstnanosti. Dalším prostředkem je snížení dávek nebo zrušení podpor sociálního státu, neboť oslabují podněty k práci a ovlivňují výši minimálních mezd. V souvislosti s tím je dále žádoucí odstranění monopolu odborů, což by opět umožnilo zaměstnavatelům potřebné snížení mezd. Ekonomický růst je zajišťován především bojem proti inflaci, neboť kontrola inflace může obnovit podněty k investicím.[ii]
Touto teorií jsou nejvíce ohroženy zájmy z hlediska člověka, neboť nebere v úvahu rozmanitost jeho potřeb a spíše jej pojímá jako neživý ekonomický faktor (zboží), který plně podléhá tržním principům. Odstrašující dopady aplikace této teorie se projevily v krizi 30. let, o čemž svědčí stovky lidských tragédií během krize a následné úniky k autoritám, jež v Německu vyústily v mocenský nástup Adolfa Hitlera. Lidská hodnota se ztrácí v okamžiku, kdy o člověka přestane mít trh zájem. Tuto teorii lze označit za nehumánní, i když je ve své podstatě antropocentrická.
Pro Keynesovu teorii je výchozím bodem uznání existence nedobrovolné nezaměstnanosti, v níž nejde o vyhýbání se práci, ani o neochotu pracovat za nepříznivých podmínek. Její příčiny spatřuje v technologickém pokroku, jako v jednom ze základních nástrojů ekonomického růstu, který vytlačuje živou práci, a v nedostatku agregátní poptávky (nedostatečná kupní síla obyvatelstva a omezování sklonu k investicím), což vede následně k malé nezaměstnanosti a opětovnému snížení poptávky. V depresi proto není řešením snižování mezd, ale naopak stimulování poptávky, při níž hraje významnou roli nejen úroveň mezd, ale i např. podpora v nezaměstnanosti. Nezaměstnanost spojená s technickým pokrokem, ani nezaměstnanost spojená s nedostatečnou spotřebou nejsou podle Keynese regulovatelné pouhým tržním mechanismem. Proto je vyžadována státní intervence do ekonomiky především formou veřejných výdajů jako nástrojů ozdravení ekonomiky. Cílem je též vyrovnávat nestejné dopady tržního mechanizmu na jednotlivce a celé domácnosti přerozdělováním části nadproduktu, jež je realizováno byrokratickým aparátem. I v podmínkách trhu tak má být zajištěna určitá minimální rovnost občanů před konzumem. Na udržení dosaženého životního standardu musí vyspělé země vydávat zhruba 50% (Německo, Británie) až 60% (Holandsko, Itálie Dánsko) svého produktu.[iii]
Technologický pokrok a zvyšování tendence ke spotřebě jsou hlavními předpoklady ekonomického růstu. Uvedená teorie na rozdíl od předcházející je mnohem humánnější, což dokladuje i mnohem mírnější průběh krize 70. let z hlediska sociálních dopadů. Na druhé straně vede k masové spotřebě zboží, kde vedle jeho užitné hodnoty dominuje pro spotřebitele i otázka prestiže plynoucí z jeho vlastnictví. Vysoká zaměstnanost jako důsledek vzbuzování nových potřeb v podobě poptávky po nových výrobcích a službách, které mohou díky zlepšené distribuci a redistribuci příjmů zákazníci masověji uspokojovat, vede k mrhání surovinami a energiemi. Expanze konzumu pak představuje neúměrné zátěže do životního prostředí překračující limity růstu. Krom toho má umožnění této zejména demonstrativní spotřeby vlivem reklamy, vlivem ritualizace zábavy, kterou si může dovolit téměř každý, zkrátka vlivem stimulace ke „stejnosti“ potřeb, za následek umožnění úniku od svobody v podobě Frommova automatu konformity[iv]. Z pohledu budoucích generací a z hlediska zájmů životního prostředí se tato teorie (dnes i neoliberální teorie) jeví jako dlouhodobě neudržitelná a nemorální. Antropocentrismus a striktnost racionality bez morálního a duchovního aspektu tato teorie nepřekonává – není sociální ve smyslu lidská.
Pro marxistickou ekonomii není v rámci kapitalismu problém nezaměstnanosti řešitelný například proto, že pro vykořisťovatelské zájmy je nutné, aby tempo akumulace kapitálu bylo nezávislé na přirozeném přírůstku obyvatelstva, což umožňuje existence stálé rezervy pracovních sil. Existence této rezervy udržuje cenu pracovní síly v hranicích rentability kapitálových vkladů. Ze zaměstnání jsou vytlačovány osoby v důsledku nové technologie. Takto vytlačení pracovníci jsou sice k dispozici novým kapitálům, tržní mechanismus však vede k tomu, že takové zvýšení poptávky po práci neodpovídá absolutnímu zvýšení kapitálu. Zvyšuje-li tak akumulace kapitálu poptávku po práci, zvyšuje zároveň nabídku práce (více než poptávku) jejím uvolňováním, neboť efektivita práce jednoho pracovníka díky novým technologiím se zvyšuje. Proto roste rezervní armáda nezaměstnaných s růstem bohatství. Nezaměstnanost je tak důsledkem nerovnováhy mezi reprodukcí pracovních sil a akumulací kapitálu. Nezaměstnanost marxisté dále spojují s krizemi z nadvýroby (nedostatečná agregovaná poptávka), což spěje ke snížení výroby a následně k propouštění pracovníků. Odstranit nezaměstnanost lze dle Marxe jen zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků.[v]
Z historických zkušeností i z hlediska Marxovy doktríny je zřejmé, že centrálně řízené ekonomiky je možné realizovat pouze v totalitních systémech, resp. systémech s omezenou demokracií, čímž dochází k ohrožení základního atributu vnější svobody. Samotnou nezaměstnanost dokázaly socialistické země vyloučit z hospodářského života pouze za cenu přezaměstnanosti. Tento ekonomický směr, bez ohledu na jeho nerealizovatelnost (je neefektivní), je třeba odmítnout pro jeho nedemokratičnost; stejně jako ostatní zůstává antropocentrický.
[i] Paul A. Samuelson, William D. Nordhaus, Ekonomie, nakl. Svoboda, Praha 1995, str. 296-301
[ii] Petr Mareš, Nezaměstnanost jako sociální problém, SLON, 1998, str. 28-29 a Pavel Nováček, Peter Mederly a kol., Strategie udržitelného rozvoje, G plus G, 1996, str. 73-74
[iii] Petr Mareš, Nezaměstnanost jako sociální problém, SLON, 1998, str. 30-31, Pavel Nováček, Peter Mederly a kol., Strategie udržitelného rozvoje, G plus G, 1996, str. 75 a Jan Keller, Až na dno blahobytu, Hnutí DUHA, Brno 1995, str. 94
[iv] Erich Fromm, Strach ze svobody, Naše vojsko, 1993, str. 131-134
[v] Petr Mareš, Nezaměstnanost jako sociální problém, SLON, 1998, str. 32-33 a Jiří Stehlík, Hmotné perspektivy lidstva, Agentura Koniklec, 1995, str. 69
