Děje se tak pod vlivem názorů centrálních bankéřů, kteří se koncem listopadu sešli ve Frankfurtu, aby oslavovali 10 let existence eura. Pro hosty, kteří přicestovali ze států, které hodlají do zóny vstoupit, i když některé, jako česká vláda a ČNB nijak nespěchají, byla debata v podstatě studenou sprchou. Členové začali totiž zvedat laťku pro jejich případný vstup, a to právě v době, kdy probíhající finanční krize se jeví některým nečlenům jako vážný důvod, aby do zóny rychle vběhli. Tento názor sdílí i ČSSD.
Ve Frankfurtu se otevřeně hovořilo o tom, že kromě dřívějších kritérií pro vstup je nutno připojit nyní ještě jedno další: kvalita celé finanční soustavy příslušné kandidátské země. Je to pokrytectví, protože právě západoevropské instituce předvádějí velké selhání regulačních mechanismů vůči finanční sféře. Nečlenové jsou ovšem také zranitelní. Je to např. značná náchylnost vůči pohybům zahraničních měn. Domácnosti i firmy u nás sázely na to, že jejich místní měny se budou nadále jenom zhodnocovat. Hypotéky ve švýcarských francích a půjčky na automobil v japonských jenech byly v celém postkomunistickém regionu docela běžné. Tyto praktiky byly nejrozšířenější zvláště v Maďarsku, které se nyní potácí uprostřed tvořivé destrukce. Tuto zranitelnost vytvořily, anebo alespoň k ní přispěly právě banky a fondy západní.
Dělat z kvality bankovní spustavy nové kriterium pro členství v eurozóně je ale velmi farizejské. Relativně vysoká inflace je hlavním důvodem, proč má vyhlídka členství stále nižší dopad na domácí vývoj v těchto státech. Ono je to vše vlastně velká legrace. Banky v těchto zemích jsou přece pobočkami těch, které mají centrálu na Západě. Navíc jsou zdrojem jejich velkých příjmů, to vidí každý střádal i v Česku. Nadnárodní banky tím, že brání našemu vstupu do eurozóny tak diverzifikují své portfolio, snižují svá rizika a zvyšují zisky.
Kdy už tohle Topolánkova vláda pochopí a začne plnit své vlastní programové prohlášení?
