Kongres USA organizuje „horké dny“, v nichž zákonodárci rozhodují o bytí a nebytí Ameriky. Před časem rozehrávali scénář akce na téma „Teroristický útok na Ameriku.“ Posláním těchto scénářů není jen prognózovat možný vývoj, ale především podnítit státní orgány, aby určitému problému věnovaly patřičnou pozornost. Tato rozhodování o fiktivních skutečnostech jsou zřejmě inspirovány podobnou akcí, která byla režírována na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Před lety připravili vědci v rámci tzv. Pugwashského hnutí, které založil Einstein a lord Russell (Nobelovu cenu získal nedávno), scénář, jak by vypadala naše Země po nukleární válce. Iniciátorem byl slavný astronom Carl Sagan, jehož seriál o vesmíru napodobil u nás Jiří Grygar. Můžeme si položit otázku, proč též neorganizovat optimistické scénáře? Myslím ale, že ty by byly zbytečné, neboť takové prognózy s happyendem musí připravovat politické strany, pokud chtějí v politickém boji uspět.
Jsem proto přesvědčen, že v klidnějších nevolebních letech by stejně jako v Americe mohli naši zákonodárci též předvést, jak umějí spolupracovat a potlačovat vlastní nebo stranické zájmy a ego ve prospěch celku. V takových okamžicích, byť sehrané krize, se může ukázat, co v každém skutečně je. Kdo je hrdina a naši přízeň si zaslouží, nebo kdo je jen pouhý žvanil, který není schopen vlastní sebereflexe. Američtí scénáristé těchto situací si kladou za cíl vyburcovat politiky, kteří aspirují na posty v Bílém domě, jakož i v samotném Kongresu, aby se seriozně zabývali „oil security“, dříve než bude pozdě pro USA.
Dle International Herald Tribune se poslední neinscenovaný děj odehrával v roce 2009. Akce proběhla pod názvem Oil ShockWave a zahrnovala mj. tyto události: politickou a vojenskou konfrontaci s Iránem a Venezuelou, útok ČLR na Taiwan, benzin na příděl, obnovená povinná vojenská služba, velká inflace a nezaměstnanost, vyčerpání rezerv nafty a cenu ropy $150 za barel. Ptejme se, jak dalece či blízce byli tito aktéři od pravdy. Vojenský útok Ameriky na Irán předpověděla jako reálnou možnost již ročenka The Economist „The World in 2008“ už na tento rok, podobně jako čínskou intervenci na Taiwanu. Umístění do roku 2009 znamená, že do scénáře bylo třeba zahrnout už nového presidenta. Bude Hillary jako žena také dost „tvrdá“, nebo překvapí jiným „ženským“ přístupem?
Kdy čeští zákonodárci najdou dost odvahy si také zahrát?
