Mnichov 1938

V roce 1933 se stal A. Hitler kancléřem a po smrti Hindenburga v srpnu 1934 spojil úřad prezidenta a kancléře. Tím získal v Německu absolutní moc a nic mu již nebránilo se věnovat jednomu ze stěžejních programů nacistické strany – získávání tzv. „Lebensraumu“ – tedy životního prostoru vyvolené rasy ve východní Evropě a Asii. K tomu potřeboval jeden podstatný nástroj – silnou a dobře vyzbrojenou armádu. Po znovuzavedení branné povinnosti a indoktrinaci německé mládeže musel Hitler spolu s vedením armády řešit vývoj moderních zbraní, které by mu umožnili jeho útočné choutky. A zde byl kámen úrazu - Versailleská smlouva, která mj. omezovala počet mužů pravidelné armády, zakazovala vývoj a výrobu tanků či letadel, omezovala tonáž a množství bojových plavidel. To znamenalo, že nebylo v podstatě na co navázat a vývoj těchto moderních zbraní začal víceméně od nuly.

Co se týče živé síly, pak zde mělo Německo 100 000 velice pečlivě vybraných a dobře vycvičených mužů, mezi nimiž bylo mnoho veteránů první války, ale také množství mladých a progresivních důstojníků. To představovalo slušný základ důstojnického a poddůstojnického sboru, který mohl okamžitě započít s výcvikem nových branců. Vývoj tanků sice tajně započal v polovině 20. let, ale oba projekty s kódovým označením „Grosstraktor a Leichttraktor“ skončily krachem a ani jeden ze vzešlých prototypů neměl takové parametry, aby se z něj dalo vycházet při vývoji moderních tanků.
Proto vlastní vývoj tanků, které známe z bojů v prvních letech války, spadá až do začátku 30. let, když byl do čela inspektorátu transportních jednotek v roce 1931 jmenován generál Oswald Lutz. Náčelníkem jeho štábu se stal velmi známý tankový teoretik (tehdy podplukovník) Heinz Guderian. A byl to právě tento úřad (byť to nespadalo přímo do jeho kompetencí), kde vznikla koncepce budoucí panzerwaffe. Guderian, jako jeden z mála, dokázal odhadnout a prosazovat moderní roli tanku jako hlavní útočné zbraně a nikoliv jako podpůrného prostředku pěchoty. Byl to také Guderian, který přes nevoli mnoha starších generálů, prosazoval konstrukci mobilního útočného děla jako prostředku okamžité podpory (zejména motorizované) pěchoty. Jeho vize mu napomohlo uskutečnit jeho vysoké renomé a také podpora Hitlera, který převzal tyto myšlenky za své.
Guderian měl za to, že je potřeba nejméně dvou typů tanků – lehčího a pohyblivějšího k ničení jiných obrněných vozidel protivníka přímo na bojišti a středního tanku určeného k likvidaci opevněných překážek protivníka (tyto specifikace se poté zhmotnili v podobě strojů Panzerkampfwagen III a IV). Někde se můžete setkat s označením SdKfz. 141 a SdKfz. 161 (SdKfz. – Sonderkraftfahrzeug, vozidlo pro zvláštní účel). SdKfz. s číselným kódem bylo v německé armádě označení pro všechna armádní vozidla – pro tanky a samohybná děla na bázi tankových podvozků se používalo číslic 101 – 186, přičemž byl 101 Panzer I, 121 Panzer II, 141 Panzer III, 161 Panzer IV, 171 Panzer V „Panther“, 181 Panzer VI „Tiger“. Následná čísla byla použita pro různé verze vozidel na podvozku daného tanku.
Typy Panzer III a IV měly být tanky, se kterými Německo dobude Evropu. Hned na počátku došlo i k rozporům mezi Guderianem a generalitou ve vedení armády ohledně specifikace pancéřování a výzbroje. Guderian chtěl tanky Panzer III osadit 50 mm kanónem, ale protože vývoj tohoto armádního protitankového kanónu byl teprve v prvopočátcích, byla nakonec prosazena výzbroj 37mm kanónem – upraveným z běžného polního protitankového kanónu. Vývoj těchto tanků však byl velmi složitý a dlouhý (už z toho důvodu, že nebylo na co navázat), proto vzešlo od Guderiana doporučení a od armády požadavek na vývoj cvičného stroje – Panzer I. Tyto stroje měly sloužit k výcviku tankového personálu a nebyla na ně kladena žádná velká bojová hodnota. Jeho vývoj začal ještě před nástupem Hitlera k moci a tak byl projekt opět maskován pod „nevinným“ názvem traktor. Jako základ podvozku měl sloužit úspěšný britský pásový tahač Vickers-Carden-Lloyd. Po eskapádách s pohonnou jednotkou byl podvozek poprvé představen v létě 1932. Testy probíhaly asi rok a kromě drobných úprav byl hlavním požadavkem armády vyšší výkon motoru. Po dalších testech v roce 1933 zadala armáda objednávku na 150 kusů podvozku. Dodány byly začátkem roku 1934 a tak Wehrmacht získal první stroje (byť bez věží), na kterých mohl začít výcvik tankového personálu.
V roce 1934 už měla Německo pod kontrolou nacistická strana, která bez skrupulí a bez jakékoliv odezvy západních států začala zcela ignorovat Versailleskou smlouvu. V tomto roce byla zbrojním úřadem (waffenamt) zadána specifikace hned na tři tanky – Panzer II/III/IV (tedy lehký, bitevní a střední tank). Zatímco Panzer I byl vyzbrojen pouze kulometným dvojčetem, pak Panzer II měl být osazen automatickým 20mm kanónem a kulometem, Panzer III 37mm kanónem a dvěma kulomety, Panzer IV potom krátkohlavňovým kanónem 75mm a dvěma kulomety.
Zatímco u Panzer II (který vycházel do jisté míry z Panzer I) byl vývoj vcelku rychlý, pak oba těžší typy na tom byly o poznání hůře. Je to pochopitelné, bylo potřeba zkonstruovat nový podvozek, novou věž, novou pohonnou jednotku a převodové ústrojí. Stroje Panzer II zaznamenaly rychlejší vývoj ještě z jednoho důvodu – tyto tanky byly nasazeny v občanské válce ve Španělsku a wehrmacht tak mohl využít zkušeností z bojových podmínek. Ty odhalily nedostatečné pancéřování a nedostatečnou výzbroj. Navíc se projevily problémy s podvozkem a ovládáním tanku. Vedlo to k modernizovaným verzím, které měli zesílené pancéřování a nové podvozky. Věž tanku však neumožňovala osazení účinnějším kanónem.
Přesto obsazení Rakouska v březnu 1938 ukázalo závažné nedostatky v logistice a spolehlivosti strojů. Jako demonstrace síly a německé impozantnosti, měla do Vídně přijet s plnou parádou 2. tanková divize. Přestože se pohybovala po dobrých cestách a nemusela bojovat, třetina jejich vozidel do Vídně nedojela – zejména v důsledku poruch.  Následná akce měla proběhnout proti Československu v říjnu 1938.
Setkávám se neustále s hypotézami, že Německo mělo obrovskou převahu snad ve všem.  Ale tolik impozantní síla na papíře se jeví v poněkud jiném světle, podíváme-li se na fakta. Všeobecně je udáváno, že wehrmacht disponoval asi miliónem mužů (tedy vycvičených vojáků). Po mobilizaci v roce 1938 mělo Československo cca 1 050 000 mužů. Lidská síla byla tedy víceméně rovnocenná. Papírově mělo Německo v té době k dispozici asi 1600 tanků, jenže je tu ale. 1600 tanků bylo na papíře, ve skutečnosti měl wehrmacht vycvičené a vyzbrojené 3 tankové divize s počtem necelých 900 tanků. Těchto 900 tanků bylo navíc vesměs pouze typy Panzer I a II, protože vývoj typů PzKpfw III a IV byl ve fázi zkušebních sérií. Bojová hodnota tanku Panzer I byla mizivá – pancéřování nechránilo ani před ručními zbraněmi a výzbroj pouhými dvěma kulomety byla vhodná maximálně pro boj s pěchotou. Panzer II byl o něco vyspělejší typ a po občanské válce bylo u všech poté vyrobených kusů alespoň zesíleno pancéřování. Přesto měl jednu vadu na kráse – jeho 20mm kanón nepředstavoval příliš velké nebezpečí a silnější výzbroj nedovolovala konstrukce věže. Čs. armáda měla v té době asi 400 tanků – převážně moderní typ LT35 (cca 300 kusů). Tyto tanky měly účinnější 37mm kanóny, které byly ceněny pro svoji přesnost. Německé tanky Panzer I a II dokázal ničit na vzdálenost až 1500m , zatímco Panzer II se musel přiblížit na méně než 500 metrů. Ale i tanky LT35 měly svoje slabiny. Asi největší byl pneumatický systém řízení, který sice usnadňoval práci řidiči a zlepšoval manévrovatelnost stroje, na druhé straně vykazoval časté poruchy. Nevýhodou byla také absence vnitřního tankového komunikačního zařízení, takže velitel se s řidičem dorozumíval pomocí světelných signálů. Velitel tanku byl zároveň i střelec, takže lze diskutovat o výhodách nebo nevýhodách této koncepce. Na jedné straně bylo vybrání a zaměření cíle rychlejší, protože to dělal téměř souběžně jeden člověk a odpadala nutná komunikace mezi velitelem a střelcem, na straně druhé to znamenalo, že velitel v určité chvíli nemohl pozorovat bojiště a mohli mu uniknout některé důležité věci.
Němci měli bezesporu silnější letectvo, Československo mělo poměrně zastaralé stíhací letectvo, opírající se zejména o dvouplošníky Avia B-534. Jejich nevýhodou byla nižší rychlost (jen asi 390km/h), naopak výhodou daleko lepší stoupavost a dlouhodobé zkušenosti leteckého i pozemního personálu s těmito stroji. Výborná byla také logistika a připravenost. Letiště byla vybavena na 36 dní bojů bez doplnění zásob. Bombardovací letectvo představovaly tři typy strojů – Avia B-71(sovětský SB-2), Aero MB-200 (francouzský Marcel-Bloch) a Aero Ab-101. Celkem disponovalo letectvo asi 550 stroji.
Oproti tomu Luftwaffe měla k dispozici pro útok na ČSR papírově asi 2 200 strojů prvního a druhého sledu, jenže opět je tu ale. Jednou z věcí, které snižovali tuto mohutnou sílu, byl katastrofální nedostatek náhradních dílů a munice, nemluvě už o strategických zásobách ve vnitrozemí. Velkým omezením byl také nedostatek leteckého a pozemního personálu. Kádry ze Španělska se zkušenostmi na Bf-109, respektive na moderních strojích vůbec, se ještě nestihly vrátit. Pokud bychom se podívali na to, jak to vypadalo o rok později v Polsku, byla luftwaffe schopna nasadit asi 1400 letadel, proto lze důvodně předpokládat, že na podzim 1938 by to bylo spíše méně. Luftwaffe byla také složkou, která utrpěla v Polsku nejvýraznější ztráty a to s protivníkem, nad kterým měla výraznou kvalitativní i kvantitativní převahu.
Československé velení nepředpokládalo obranu civilních cílů letectvem, tu měly zajišťovat protiletadlové jednotky. Letectvo mělo především chránit vojenské cíle a přesunující se vojska a to asi bylo efektivně možné. Je samozřejmě nutné předpokládat, že by od prvních minut války Německo udeřilo s kvalitativní i kvantitativní převahou se vším, co bylo k dispozici, což by nepochybně vedlo ke škodám na civilních objektech a ztrátám na životech. Ale ta převaha by ani ve vzdušném prostoru nebyla taková, jak děsivě to vypadalo na papíře. Výcvik našich pilotů i personálu byl na velmi dobré úrovni, o čemž přesvědčili při bojích v Polsku, Francii a následně v Británii. Mimochodem, pokud bychom uvažovali v čistě teoretické rovině o vojenské pomoci nabízené ze strany SSSR (upřímně řečeno to vzhledem ke stavu rudé armády v roce 1938 považuji za utopii, která neměla reálný vojenský základ), pak jsou asi letecké jednotky jedinou možností – už vzhledem k tomu, že se v nich nacházeli piloti, kteří měli zkušenosti z občanské války ve Španělsku.
Při obraně Republiky bylo také nutné počítat s pátou kolonou v podobě části sudetských Němců, kteří s Hitlerem sympatizovali a nemálo z nich bylo ochotno se propůjčit k sabotážním, špionážním nebo teroristickým činům ve prospěch Německa. Je proto překvapivé (a svědčí o tom i článek p. Lakosila na technetu), jak nepřesné byly mapy německých velitelů s objekty opevnění.
Často jsou zmiňovány nevýhodné dlouhé hranice s Německem, po anšlusu Rakouska prodloužené až k jižní Moravě.  Byl to jeden ze závažných důvodů výstavby stálého opevnění, které mělo zachytit první úder a dát jednotkám pravidelné armády čas na přesun do bojových pozic k účinnému zásahu proti nepříteli. V roce 1938 nebylo opevnění ani stavebně dokončeno, natož po všech stránkách vybaveno vojenským materiálem. Na druhé straně byl úsek Odra – Labe ve velmi pokročilém stádiu připravenosti a tamní těžké a lehké objekty byly ať už s pevnostními zbraněmi, případně s polními zbraněmi v pevnostních pozicích připraven zasáhnout do bojů. Na jižní Moravě, která byla rovinatá a tudíž vhodná k nasazení motorizovaných jednotek, bylo s budováním opevnění narychlo započato až na jaře 1938 a nelze zde mluvit o souvislé linii. Proto se počítalo se zatopením značné části území, aby se tak znemožnilo nepříteli plně rozvinout. Většinu naší hranice s Německem tvoří pohoří, což výrazně znesnadňovalo masivní nasazení vojsk. Objektů lehkého opevnění bylo podél celé hranice a na pražské čáře vybetonováno bezmála 10 000 a hraničářské pluky je po mobilizaci připravily k boji – ať už s pevnostními nebo alespoň provizorně s pěchotními zbraněmi.
A ještě jednu věc bych rád podotkl – velmi mnoho hlasů, které se ozývají pro kapitulaci, argumentují nepřátelskými úmysly Polska a Maďarska. V kontextu září 1939 si troufnu říci, že Poláci by se do bojů nezapojili – ne proto, že by nechtěli, ale proto, že na to neměli a velmi pochybuju, že by si Němci nechali zasahovat do své války od někoho třetího a ještě za cenu ztráty významné průmyslové oblasti, na kterou si Poláci dělali zálusk. Účast Maďarska na válce proti ČSR je pak pochybná ještě více. Jednak maďarská armáda na to byla ještě hůře než Poláci a navíc jí hrozil válečný konflikt s mnohem silnějším  Rumunskem, které 25. 9. 1938 potvrdilo depeší splnění svých spojeneckých závazků vůči ČSR při případné agresi ze strany Maďarska.
Wehrmacht v roce 1938 nebyl nijak výrazně v kondici, rozhodně to nebyla síla, která zaútočila na Francii nebo SSSR. Toto je jeden z argumentů, který mě vede k přesvědčení, že jsme se měli bránit. Druhým argumentem pro mě (samozřejmě s odstupem několika desetiletí) je bezesporu fakt, že to byla událost, která formovala charakter národa. Ten je dnes naplno patrný – ustrašenost, zbabělost, absence hrdosti a frustrace, která se naplno projevuje v myšlení lidí. Před 75 lety jsme se vzdali a takto jsme se vzdávali po celá další desetiletí (čest výjimkám), proto je nám i dnes lhostejná naše historie, proto je nám i dnes lhostejná národní svébytnost, proto se chováme i dnes jak stádo snadno manipulovatelné kýmkoliv, kdo nám dokáže mazat med kolem huby. Naše myšlení i dnes, přes znalosti historických faktů z let 1938-45, dokazuje obrovskou dávku zbabělosti a ustrašenosti – stále slyším z mnoha stran, že jsme se nemohli bránit sami, že nám nic jiného nezbývalo, že bychom stejně prohráli a podobně. Proboha proč? Proč se mohli bránit Poláci, Finové, Norové, Jugoslávci, Řekové nebo i Habešané. Často měli jen pušky, někdy ani to ne a přesto se bránili. My jsme tu armádu měli, měli jsme i opevnění podél hranic (byť ne dokončené), měli jsme všechny předpoklady k obraně. Bohužel měli jsme také (stejně jako dnes) rozhádané politiky, kteří jen hledali to správné „alibi“, aby nemuseli udělat zásadní rozhodnutí a to je, krom alibismu v každém z nás, jediné co jsme si dodnes udrželi.
Jak jsou rozdílné charaktery sousedních národů, to nám ukazuje příklad Polska. Můžeme nadávat na jejich potraviny, můžeme nadávat na jejich náturu, ale jejich hrdost k Polsku jim můžeme jen závidět. Proto jsou v Evropě uznáváni, kdežto my jsme jen pro smích. A Poláci se v roce 1939 bránili. Neměli více vojáků jak my, neměli tak kvalitní zbraně jako my, neměli ani opevnění a jejich geografické podmínky byly pro vedení obranných bojů mnohem nevýhodnější než naše. Němci už v té době měli 10 tankových divizí (proti nám 3) měli více kvalitnějších tanků, letadel a vycvičené obsluhy i pěchoty. Přesto Poláci bojovali. Zaplatili za to velkou daň, ale zůstali národem hrdým, národem, který přes porobu Hitlerem a následně Stalinem si dokázal uchovat svoji národní svébytnost a hrdost.
Hitler tak získal pohraničí s třetinou ekonomiky ČSR naprosto bez boje, zbytek si pak vzal v březnu 1939. Umožnilo mu to získat mimochodem v první fázi 220 tanků LT 35, které nasadil proti Polákům, získal asi 40 tisíc kulometů, množství dělostřelectva a zejména obrovskou prestiž doma. Jak hluboce se Francie s Británií mýlili, ukázal rok 1940, kdy Hitler (i za pomoci 400 tanků LT35/38) převálcoval Francii. Celkově pak české země produkovali v roce 1940/41 32% veškerého vojenského materiálu wehrmachtu. Pochybovačům bych také rád připomenul, že ještě v červnu 1941 (při útoku na SSSR) bylo v tankových divizích wehrmachtu více jak 800 tanků LT35/38 – tedy téměř 25% veškerých tanků, které byly do počáteční fáze války nasazeny, tedy větší počet, než jakéhokoliv jiného typu vyráběného německým průmyslem. Dalších 120 těchto tanků obdržela nově se formující tanková divize ve Francii. Už z toho je jasně vidět, že v roce 1938 jsme tak bezbranní nebyli.