Betonová hranice

Když se v roce 1934 po dvouleté diskuzi rozhodlo nejvyšší velení armády pro výstavbu stálého opevnění, bylo nutno stanovit program a priority podle tehdejší politické situace v Evropě. Skupina vojenských odborníků byla vyslána do Francie k prohlídce Maginotovy linie, aby získala představu a převzala zkušenosti s tak rozsáhlou výstavbou. Na podzim 1934 provedl náčelník hlavního štábu průzkum trasy opevnění na Ostravsku a do léta 1935 byly zpracovány plány výstavby. Na podzim došlo k zadání prací úseku těžkého pevnění u Bohumína a 22.12.1935 byl vybetonován první pěchotní srub MO-S 8. Následující rok pak došlo i na objekty lehkého opevnění.

Program výstavby se několikrát měnil, až byla schválena nová, konečná koncepce 9.listopadu 1937, která již zahrnovala všechny poznatky z dosavadní výstavby - známá jako "Husárkův konečný program". Zachovávala původní rozpočet, něco málo přes 10 miliard korun a byla podle priorit obrany rozdělena do 4.etap. V té době nejdůležitější úsek bylo severní válčiště mezi Odrou a Labem v délce 330km a také opevnění jižního Slovenska kolem Komárna proti případnému útoku Maďarska. Proto byly tyto dva úseky zařazeny do první fáze výstavby a to spolu s kompletní výstavbou linií lehkého opevnění v pohraničí a na pražské čáře. Tato první etapa měla být dokončena v roce 1941 a představovala podle tehdejších plánů základní prvek obrany proti wermachtu.

V roce 1935/1936 se ještě stavělo opevnění nesouvisle s cílem přehradit možné nástupní prostory a komunikace pro motorová vozidla a tanky. Z té doby také pocházejí objekty stavěné z valné části právě podle svého původního vzoru - tedy Maginotovy linie. Jednalo se tudíž o objekty, které byly střílnami směrem k nepříteli a tudíž poměrně zranitelné dělostřeleckou palbou.

Následně došlo k přehodnocení dosavadních zkušeností a byla navržena modernější koncepce, která byla mnohem účinnější a pro bránící se jednotky bezpečnější - systém boční palby s průběžnými překážkami. Čelní stěna byla pro nepřítele neviditelná (respektive splývala s okolním terénem) a o pevnostních zbraních se nepřítel dozvěděl až v okamžiku, kdy se dostal do křížové boční palby dvou sousedících objektů. Tato koncepce, až na vyjímky související s obsazením Rakouska v březnu 1938, zůstala zachována do ukončení výstavby na jaře 1939.

Základním článkem byli dvě linie lehkého opevnění (dále jen LO), v ohrožených místech vyztužené předsunutými pěchotními sruby těžkého opevnění (dále jen TO) a v nejexponovanějších úsecích pak dělostřeleckými tvrzemi (což bylo několik objektů TO propojených v podzemí). Základním prvkem LO byl LOvz.37 (tzv."řopík"), stavěný ve variantách A,B,C,D,E a F. Nejčastěji se v pohraničí setkáte s objektem typu "A", který má dvě boční střílny - asi 85% všech vybetonovaných LO. Stavěl se ve dvou typech - normální (jehož čelní stěna je silná 80cm, strop 60cm střílnové stěny 60cm a týlová pak 50cm) a zesílený (120cm / 100cm / 80-125cm / 80cm). V terénu se v prudkých svazích můžete setkat s lomeným typem A, kde při rozdílu úrovně střílen 100-150cm byly střelecké místnosti přesazeny o 100cm a spojeny schůdky nebo stupačkou (např. nad Dolským mlýnem u Jetřichovic). V praxi se také setkáte s označením "A-120", "A-140" a podobě. Písmeno značí typ objektu a číslovka pak úhel (šest používaných typů 120, 140, 160, 180, 200, 220), který svíraly osy střílen směrem od nepřítele. Výstavba se prováděla tak, že vojenské ženijní velitelství vytýčilo objekt, byla vybetonovaná základová deska, pak proběhla betonáž objektu (vždy vcelku), poté se k čelní stěně dala kamenná rovnanina v šířce 100-150cm a ta se pak (v mnoha případech včetně stropu) zaházela hlínou a osázela porostem, aby směrem od nepřítele splývala s okolním terénem. Kamenná rovnanina měla jednak objekt zamaskovat a jednak rozložila sílu případného výbuchu dělostřeleckého granátu, aby se minimalizoval dopad na vlastní objekt. Mezi objekty pak byly budovány průběžné překážky většinou protipěchotní, kde hrozilo nebezpečí průniku pancéřových vozidel, tak i protitankové. U tohoto typu si také všimněte oboustranného prodloužení čelní stěny k překrytí bočních stěn (sloužilo k ochraně střílen před přímou palbou) - tzv. "krycí ucho".

Dalším typem, se kterým se můžete setkat, je typ B. Tento typ měl jednu boční střílnu (podobně jako typ A) a druhá střílna je čelní - tedy směrem k nepříteli. Základní varianty jsou B1 (při pohledu čelem k nepříteli je boční střílna vlevo) a B2 (zrcadlově obrácený). Podobně jako u typu A, i typ B byl stavěn v normální a zesílené verzi a podle úhlu os střílen se vyskytoval B1(B2) 80,90 a 100. Ve vzácných případech najdeme tento typ lomený (opět při rozdílu výšky střílen 100-150cm) nebo šikmý. Používal se např. pro uzavření roklí nebo údolí. Tento typ tvořil asi 5% z celkového množství LO.

Typ C představoval pouze lehký bunkr (v podstatě klometné hnízdo) s jednou čelní střílnou a původně pouze se střechou z vlnitého plechu (později se přeci jen dělala střecha železobetonová). Stavěl se minimálně, pouze v případě, že se jednalo o málo ohrožený úsek a také tomu odpovídala monimální odolnost. Jeden je k vidění nad tvrzí BABÍ nad Trutnovem. S tímto typem bylo počítáno v objemu asi 1% objektů LO.

V místech, kde nebylo možné postavit z důvodu konfigurace terénu typ A/B (např. železniční násep, nebo přílišný sklon terénu, používal se typ D. Představoval zjednodušeně polovinu typu A s jednou boční střílnou (D1 - střílna vpravo, D2 - střílna vlevo). Opět se stavěl v normální nebo zesílené verzi, čemuž odpovídala síla stěn a tudíž i odolnost objektu. Tento typ představoval asi 8% objektů LO.