Zpravodajství aneb co je a není objektivita

Válka na Ukrajině nabírá na obrátkách. I ozývá se stále silněji požadavek na objektivitu, kterou si většina těch, co s ní operují, plete s relativizací. Jak už to u veřejných debat bývá, motá se tu páté přes deváté.

Těžko říct, zda Česká televize podléhá umělému tlaku, který je vyvíjen v rámci války na Ukrajině, a její reportéři se začínají ve svých otázkách opakovat výlevy, s nimiž se setkáváme ponejvíce na diskuzních fórech nebo v komentářích. Což rozhodně není platforma hodná kopírování.

Je opravdu s podivem, když reportérka pořadu Hyde Park oponuje novinářce Lidových novin a používá při tom protiargumenty, které připomínají obhajobu ruských politických, vojenských a ekonomických postupů. To vše v rámci objektivity, vyváženosti, nebo také nepředpojatosti. Což je samozřejmě obrovská mýlka. Dávat prostor protistraně neznamená být nepředpojatý, znamená to "dávat prostor protistraně". 

Dnešní módní argument o tom, jak si má člověk projít informace z různých zdrojů a až poté si dělat vlastní úsudek na danou situaci, je naprosto chybný. Válka se vede už o to, který zdroj je spolehlivý. Je-li rozkol mezi tím, co jednotlivé zdroje tvrdí, má člověk v zásadě jednu možnost: vybrat si ten, kterému věří. Studiem mnoha rozcházejících se zdrojů k žádnému vyváženému postoji člověk nedospěje, maximálně jej to zmate a vede to nikoliv k objektivitě, ale právě relativizaci.

Názor, že každý má svou pravdu, je také poslední dobou oblíbený. Jedná se o další nesmysl nedozírných rozměrů, protože pravda není koláč, který si poctivě rozkrojíme a o nějž se podělíme. Některé věci je těžké prokázat, ale to ještě neznamená, že se nějakým jasným způsobem nestaly.

Hrát si na jakousi nepředpojatost předkládáním argumentů ruské strany tedy nemůže fungovat. Česká televize tím nepřestane být součástí "dekadentního a shnilého západního světa", který vsází na důvěru k médiím jakožto nezávislým zpravodajcům. Snažit se o takovouto umělou objektivitu, když jsme stejně nuceni válečnými okolnostmi si natvrdo vybrat stranu, zavání naivitou. Pokud se rozhodnete o takovém velmocenském konfliktu informovat, bude to velkým hráčům jako Rusko, kteří něco páchají, poměrně nepříjemné. A není také bez zajímavosti, že právě důvěra se se zhoršující bezpečnostní situací rychle vytrácí. Opět to souvisí se všeobecnou relativizací, protože kdo věčně relativizuje, nebude věřit ničemu.

Jediným výsledkem nedůvěry k médiím a jejich následné diskreditaci je snadnější přístup úzkých skupin vlivných lidí k moci. Moc v jakémkoli státě je kontrolována jen jinou mocnou skupinou: opozicí, nezávislou justicí, nebo například voliči. Ti jsou ale ve svém úsudku závislí právě na práci novinářů, kterým musí důvěřovat. Jak jinak se totiž dozvíme o korupčních aférách (po posledí z nichž byly vypsány nové volby) než právě z médií?

Už proto je dobré mít se na pozoru před přehnanou kritice médií. Role nezávislého zpravodajství v demokracii je tak stěžejní, že jejich kontrola ze strany jedné (státní propaganda, oligarchické skupování mediálních domů, atd.) a přehnaná kritika ze strany druhé (hanění Milošem Zemanem, relativizace médií ve válečném konfliktu s Ruskem) zavání obrovským nebezpečím, že se někdo snaží dostat k moci a zajistit si její klidné zneužívání.

Zakončit v dnešní době cokoli slovem důvěra si koleduje o ironický úšklebek. Ale nic jiného nezbývá, protože nedůvěra je cesta do temných zákoutí všeobjímající moci, která číhá na každém kroku (a doslova v každém z nás). V díle DvTv nazvaném Nevěřte médiím dovedl relatavizaci do absrudních mezí Filip Remunda, který tak dlouho zpochybňoval práci novinářů, až paní Drtinové nakonec nezbylo než poznamenat, že ona a její kolegové se mimo jiné řídí svým svědomím. Ano, svým svědomím.