Tak šel čas s Aloisem Hadamczikem a Vladimírem Růžičkou

Definitivně skončila éra, v níž se na lavičce hokejového národního týmu točili dva svérázní trenéři.

Pamatujete si ještě, na které poslední akci nevedl hokejový národní tým jeden z dvojice Alois Hadamczik a Vladimír Růžička? Bylo to, vpravdě symbolicky, na Mistrovství světa v Praze v roce 2004. Trenérem byl kdo jiný než současný šéftrenér Slavomír Lener.

Jakoby se po jedenácti letech uzavřel kruh. Tolik roků uplynulo od doby, kdy náš velmi silný výběr poněkolikáté nešťastně neprošel přes ono osudné čtvrtfinále. Byly to obzvláště bolestivé roky. 

Kdo pamatuje například smolnou prohru 0-1 ve čtvrtfinále olympijských her v Salt Lake City a způsob, jakým jsme 60 minut svírali Rusko, toho musí srdce bolet ještě teď. Pokud bychom byli bývali letos v semifinále vyřadili silný výběr Kanady, pociťovali by asi Kanaďané něco podobného co tenkrát my.

Naopak v roce 2005, to už s Vladimírem Růžičkou za zády našich borců, přišla sladká vídeňská cesta za zlatem, která nadobro ukončila nadvládu českého hokeje nad světem, jež symbolicky započala právě ve Vídni v roce 1996.

Tento turnaj byl zajímavý mimo jiné tím, že jsme Američanům oplatili čtvrtfinálovou prohru shodně 3-2 taktéž po samostatných nájezdech a ve finále porazili Kanadu z dnešního pohledu nevídaným výsledkem 3-0, což frustrovaní Kanaďané neunesli a v posledních minutách jen zlostně osekávali holeně našich hráčů. Zeptejte se třeba Jiřího Fischera...

Jakýsi dozvuk zlaté éry přišel na olympijských hrách v Turíně v roce 2006. Tam Alois Hadamczik, který poprvé převzal štafetový kolík právě od Růžičky a o němž se proslýchalo, že nemá před hráči patřičný respekt, v semifinále nepochopitelně vystřídal do té doby suverénního Tomáše Vokouna. S Milanem Hniličkou v zádech inkasovala reprezetace od Švédů sedm gólů a domů si pak vezla "jenom" bronz.

Mimochodem, po olympiádě hodnotil zklamaný Jaromír Jágr svou šanci na své setrvání v národním dresu jako 'hrozně malou'.

Alois Hadamczik si pak vylepšil svou medailovou sbírku tentýž rok na Mistrovství světa v Rize, odkud přivezl střibrnou medaili. Nejemože tak potvrdil pověst trenéra, který bohužel nikdy nic nevyhrál (i z extraligy má několik druhých míst), ale stal se také jediným trenérem, kterému se s českým národním týmem "podařilo" prohrát finále OH nebo MS.

Následovala doba jakéhosi temna (třikrát po sobě jsme byli na MS vyřazeni už ve čtvrtfinále) a překvapivé zlato z Německa v roce 2010 jakoby by bylo onou výjimkou potvrzující pravidlo. Povedlo se to Vladimíru Růžičkovi, který tenkrát z minima vytěžil maximum a podruhé předával tým svému trenérskému rivalovi přesně poté, co vyhrál na MS zlaté medaile.

Členy tohoto zlatého Rachna-kachna týmu pak byli také právě Karel Rachůnek a Jan Marek, kteří společně s Josefem Vašíčkem (zlato z roku 2005) o rok později smutně zahynuli při letecké nehodě v Rusku.

Útěchou nám v následujících byly alespoň následné pravidelné postupy přes čtvrtfinále a občasné bronzové medaile, jako ta z roku 2012 s veteránem Petrem Nedvědem v sestavě, což byl tenkrát velmi zajímavý Hadamczikův tah.

Na olympijských hrách to však bylo o poznání větší trápení a větší konkurence nás dvakrát poslala do vyčerpávajícího předkola. V roce 2010 ve Vancouveru hned následující den po něm pak s cházely ve čtvrtfinále proti Finsku síly Jágrovi, na něhož v jeho už tenkrát pokročilém věku sázel Alois Hadamczik až přespříliš a pravděpodobně ho takříkajíc "zavařil".

Alois Hadamczik odstoupil v roce 2012 po velkém mediálním tlaku.

Skončil tak trenér, který nedosáhl takového věhlasu jako jeho tragicky zesnulý starší bratr Evžen. Evžen Hadamczik se na přelomu 70. a 80. let proslavil dvěma tituly s Baníkem Ostrava, třemi druhými místy, vítězstvím v Českém i Československého poháru a neuvěřitelnou šňůrou 74 zápasů bez porážky na domácím hřišti. I přesto sesbíral Alois Hadamczik úctyhodnou sbírku medailí - prozatím jich je jedenáct.

Vladimír Růžička odstoupil letos po údajné korupční aféře.

Vladimír Růžička dotáhl reprezentaci a Slavii Praha shodně ke dvěma zlatým medailím. Celkem za svou hráčskou i trenérskou kariéru nasbíral zlatých medailí sedm.

Po pěti úsecích a čtyřech převzetí pomyslné štafety tak skončilo trenérské schizma, éra dvou mužů, kteří pravděpodobně nemohli být rozdílnější. Jeden byl slavný hokejista, zatímco ten druhý úspěšný podnikatela.

Oba pak svérázní hokejoví trenéři.