Svět, který nestojí za nic

Jistý divadelní měsíčník tento měsíc přinesl zprávu, že se země vycházejícího slunce (a těch je! Tedy ne vycházejících sluncí, to je jen jedno) chopila nelehkého úkolu přijít s definicí tragikomedie, v čemž ji mohl předběhnout jedině Jára Cimrman.

Ten namísto toho jako první alespoň definoval slovo anexe, když v nastálém zmatku způsobeném rozpadem Československa dokráčel na Podkarpatskou Rus a do průsečíku přímek spojujících její nejzašší body, který je také srdcem a středem země, zabodl československou vlajku, tak jako se to dělá při dobytí arktického pólu. Ta by tam vlála až dodnes, kdyby tam místo ní nezůstala ta samá, česká.

...

Stejně ten svět nestojí za nic, komu se v něm dá věřit, no komu? Nikomu, tak. Ani tomu zpropadenému prodavači biblí, jehož podvod námi už dávno neotřásá, ani těm filozofům, kteří vzývali Nicotu a vzkřísili nihilismus. Věřit se nedá už ani nezastavitelnému běhu dějin, který tu naši postmoderní bídu způsobil.

...

Prý ukřižovali Ježíše. A víte co? Nanebevzetí se nekonalo. Dnes se tomu totiž říká „znebevzetí“, v hantýrce všech jazyků bez rozdílu také sestřelení. Kříže rostou až potom a nikdo na nich už nevisí. Takové ukřižování naruby to je. Dnes je ostatně vše naopak než kdysi. A pak tomu světu věřte. Věděli jste vůbec, že hřích je dnes pěkné slovo?

...

Námětem nové humorné povídky Franze Kafky se stala potravinová pomoc zmírajícímu národu (v níž nebylo jasné, zda se mouchy líhnou spíše z hnijících těl obětí či ze zkaženého jídla, které je mělo přivést zpět k životu), který by se ještě teď křečovitě svíjel v záchvatu cynického smíchu, kdyby mu však nedlouho poté kdosi nezaklepal na dveře. Poté už byl ve spisech veden jen jako „K.“.

...

„A stejně tam všichni zařvou,“ konstatoval suše a pořádně se napil z půllitru piva, který následně postavil zpět na stůl, laskajíce ho něžně prsty v nastálém souhlasném tichu.

Protože kde je dnes pravda? V hospodě. Usazená na dně nedopitých sklenic, odkud ji loví ty nejnuznější existence. Jacípak proroci. Pravdu má lid, a kdyby ho byl prorok býval poslouchal, nemuselo to dopadnout, jak to dopadlo. A to je jak? No ne tak, ale přesně naopak.

Lid jako hlasatel pravdy opaku. Vše je jinak než se zdá. Žijeme v nejhorším z možných světů.

...

- Nakonec jsme zbourali Babylónskou věž. Ve světě, v němž konečně není Boha, si náramně rozumíme, takže to nemusel dělat za nás.

- A jakou společnou mluvu to používáte?

- Jazyk globalizace. 

...

A na co se dnes umírá, když nejsou války, hladomory a nemoci jsou vymýceny? Ani smrt už není to co bývala. Chřadneme zbídačeni dobou, vlastním přesvědčením a závidíme těm fyzicky trpícím, jejichž život má ještě smysl. Válka by byla vysvobozením, ale už jsme ji zapomněli. Dávno probuzení blaničtí rytíři teď zmateně blouzní krajem, protože když nám je nejhůře, není proti komu bojovat a koho bránit. 

...

Však ten rakouskouherský panovník akorát vyvolal světovou vojnu, na kterou se dnes vzpomíná s láskou. I Švejk věděl, že dějiny se přeci opakují, protože začínají v současné chvíli a končí někde v minulosti. Prostě běží dozadu a co bylo dnes bude i předtím. No to dá přeci rozum.

Ten pěkný portrét našeho ruského cara už dávno na zdi nevisí, a to za jeho vyvěšení tehdá hrozil žalář. Ta troufalost! Dnes už to nemá cenu. Jenom by na něj sraly mouchy z Kafkových povídek.