Sociální stát je poměrně novodobý výmysl. To co začalo jako úleva chudým lidem jsme dokázali přetvořit v privilegium, jež si automaticky nárokujeme.
Průkopníkem ve vzniku sociálního státu byla především Velká Británie, která v 19. století zavedla jakousi úlevu chudým (ang. "poor relief"). Ve 20. století docházelo k největšímu rozmachu tohoto konceptu v USA i v Evropě a to až do podoby, kdy v některých zemích padne na výdaje sociálního státu kolem jedné třetiny HDP. Dnes do košatého systému sociálního zabezpečení patří mimo jiné dávky v nezaměstnanosti, důchod, příspěvky na bydlení, nejrůznější přídavky a výdaje na vzdělání a zdravotnictví.
Už od vzniku konceptu se vedly stejné debaty jako dnes. Zastánci a odpůrci se například odjakživa handrkovali o to, zda podpora chudých vede k lenosti a zahálení, či se bez pomoci chudí nemají šanci vyhrabat ze své mizérie, protože za ni objektivně nemohou. Prospívá sociální stát společnosti jako celku, nebo vede k laxnosti a netečnosti jak těch, kteří tento projekt sponzorují, tak i těch, kteří z něj čerpají?
Ještě krapánek zajímavější je, jak na sociální stát nazíráme. Zejména v České republice jsme si zvykli brát všechny formy společenské podpory jako něco, na co máme nárok. Je velmi dobře možné, že k tomu přispělo i pár dekád v komunismu. Ve veřejném prostoru můžeme běžně zaslechnout spojení jako "sociální práva" či "právo na vzdělání". Ve světle historického vývoje sociálního státu jde však v podstatě o oxymoron.
Sociální stát byl původně zamýšlen jako dobročinná pomoc chudým, která se postupně rozšiřovala tak, až se případná pomoc vztahovala na stále větší okruh lidí. Dnes v Evropě zahrnuje ty nejširší masy a už vůbec se nejedná o pomoc exkluzivně mířenou na tu nejchudší část obyvatelstva. Ze sociálního státu ve velkém těží střední třída, která do něj také nalévá nejvíce peněz.
To jak velké množství peněz na tomto projektu utrácíme je také asi hlavní důvod, proč se lidé obratem dovolávají svých sociálních práv. Výhody, které plynou ze státem dotovaných projektů se ve 20. století staly naprosto samozřejmou součástí blahobytu, kterého si ve vyspělém světě užíváme. Jedním z nejzajímavějších zjištění je, že i přes narůstající výdaje se zatím sociální stát nezbortil. Debaty o ufinancovatelnosti však budou nadále pokračovat zejména s tím, jak naše populace stárne. Otázkou zůstává, jestli moderní evropský sociální stát přežije i 21. století.
Zdroj: Lindert, Peter. Growing Public. Social Spending and Economic Growth since the Eighteenth Century. Cambridge. 2004.
