Fascinace apokalyptickými scénáři není věc nová. Jde o hlubší projev údivu před nepředvídatelností naší budoucnosti, zejména té kolektivní.
Paralela s rokem 1914 na nás po událostech na Ukrajině koukala ze všech koutů. Kulatá výročí se přece slaví velkolepě, nejlépe rovnou s ohňostrojem. Protentokrát to měl být ohňostroj poměrně ničivější. Naproti všem očekáváním však žádný konflikt nevypuknul.
Naproti tomu došlo k mnoha neočekávaným událostem jako zábor Krymu, válka-neválka s mnoha oběťmi na východě druhé největší evropské země, odpověď v podobě sankcí s poměrně nepředvídanými důsledky na ruskou ekonomiku. Kdo by to byl býval řekl, že se věci zase semelou tak, jak to v podstatě nikdo nečekal.
Plané handrkování o tom co bude nebo nebude však vyvrací jednu důležitou paranoidní představu: že za různými význačnými událostmi vždy někdo tajemný stojí. Někdo, kdo tajně splétá nitky, šálí společnost, aby v příhodný moment učinil ten správný krok a využil situaci zcela ve svůj prospěch. Když na té společné úrovni nejsme ani schopni předvídat důsledky našich činů, které jsou nutně ovlivňovány tím, co dělají ostatní strany, jak by kdokoli z nád mohl být tím tajemným hybatelem dějin?
Nevychází pak přesně z tohoto přesvědčení ona obsese, že naše vlastní (i nedávné) dějiny nejsme zpětně schopni rozklíčovat, protože bez kohokoli význačného to lze jen těžko? Je to poměrně moderní, méně stravitelná představa, že výklad dějin závisí spíše na jednotlivých úhlech pohledu.
Ale když pak opět zvedneme hlavu a pokusíme se dohlédnout až za horizont, do budoucnosti, najednou se každý úhel pohledu stane předpovědí, jíž jsme schopni uzpůsobit svá rozhodnutí a dokonce se jí řídit. Zvláště je-li podepřen nějakým slavným paradigmatem, například roky 1914 a 1938. Zřídkakdy však dojde k tomu, že se dějiny opravdu opakují.
