Zvláštní je jakási tendence české společnosti sociální systém, který má být pro všechny, omezovat na nějakou užší skupinu. Podstata problému se zdá být v tom, které strany a s jakým sociálním programem volíme.
Česka republika je zemí, jejíž poslední volby de facto rozhodl 30 korunový poplatek u lékaře. Zároveň s výjimkou roku 2010 od roku 1998 pokaždé (celkem čtyřikrát) vyhrála volby ČSSD, která má ve svém názvu sociální.
Z čehož vyplývá, že je tu silná skupina voličů, která si sociální stát ve stávají (nebo i robustnější) podobě přeje. Zvláštní je jakási tendence české společnosti poté tento sociální systém, který má jaksi z definice být pro všechny, omezovat na nějakou užší skupinu. Tedy chtít vlastně “elitářský sociální stát”.
Co mám konkrétně na mysli? Stížnosti vůči těm, kteří využívají dávky v hmotné nouzi, podporu na bydlení a další příspěvky. Přitom to jsou všechno peníze, na které má určitá vrstva obyvatel ze zákona nárok.
Abych nebyl okamžitě nepochopen, nechci zde nikoho obhajovat. Jenom mne upřímně zaráží argument, že je nespravedlivé, že někdo tzv. “žije z podpory”. Přitom kdokoli může této podpory využít, pokud dlouhodobě není schopen (anebo nechce, že ano…) najít zaměstnání. Kritikům těch, kteří pobírají podporu, v podstatě nic nebrání připojit se k této skupině a pobírat podporu také.
Druhá možnost je zpřísnit sociální systém, k čemuž se ovšem podle mého osobního pozorování a volební statistiky česká společnost (či její “větší polovina”) zatím nemá. Jsem si vědom, že většina čtenářů zdejších blogů tíhne spíše k té opačné skupině, tedy by systém nějakým způsobem radějí zpřísnila (pokud se mýlím, opravte mne).
Je to tedy otázka priorit a zároveň síly voličů. Chceme raději robustnější sociální stát, který je ale už z podstaty věci tak nějak více "rozhazovačný"? Nebo chceme osekanou verzi sociálního státu, kde nebude tak jednoduché pobírat různé dávky, ale zároveň se pak může stát, že na dávky nebo příspěvek nemusí v některých případech dosáhnout i ten, kdo jej skutečně potřebuje? Nebo existuje nějaká zlatá střední cesta?
Nesoulad mezi systémem a těmi, jenž jej využívají, nabral na aktuálnosti s nedávnou kauzou doplatků na bydlení, které města přestaly vyplácet.
Přitom ti lidé nedělali nic nelegálního ani protizákonného, narozdíl od prazvláštního byznysu majitelů ubytoven. Obyvatelé sami nic nezneužívali. Těžko zazlívat někomu to, pokud zjevně nemá ambice mít vysokou životní úroveň a stačí mu podpora a přídavky, které jsou v případě neexistujících příjmů garantované státem.
Maximálně můžeme pochybovat o zodpovědnosti těchto lidí. Přece by měl mít každý jistý díl zodpovědnosti vůči státu a společnosti a starat se o sebe, může znít protiargument. Sociální stát ve své současné podobě ale zodpovědnost z občanů spíše snímá, protože člověk ví, že sice bude přežívat s nějakým minimem peněz a často v nepříliš přívětivém prostředí, ale nikdy nezůstane na dlažbě.
Opravdu nerozumím tomu, proč v tomto případě není kritika namísto pobíratelů (kteří jenom dělají to, co jim umožňuje náš stát) namířena na naše zákonné zástupce v senátu a poslanecké sněmovně. Pokud u tolika lidí převládá pocit, že bychom neměli mít v případě nouze, ať už předstírané nebo skutečné, nárok na různé druhy podpory, měly by změny zákonů jako ten o přídavcích na bydlení být mnohem více probíraným tématem.
Další námitka je následující: systém je nastaven správně, ale měli bychom striktně rozlišovat a také trestat ty, kteří pobírají přídavky a podporu a objektivně pracovat nechtějí a naopak pomáhat těm, kteří jsou skutečně v nouzi.
Toto je poměrně logická úvaha, jejíž problémem je přílišná idealizace a velmi pravděpodobně neproveditelnost takovýchto opatření v praxi. Jak by nějaký celoplošný systém efektivně posoudil toho, kdo je skutečně v nouzi a jiného, který to předstírá? Jak by nějaký takovýto vnitřní motiv byl objektivně prokazatelný mi je záhadou.
Podle mého nezbývá, než se smířit s (mírnou!) nespravedlností systému, ježto nic na světě nemá stoprocentní účinnost. Nebo, máme-li vážné pochyby o celkovém systému vyplácení dávek tak jak je současně nastaven, volit ve volbách tak, abychom se napříště nemuseli toliko rozčilovat.
