Podzimní únava státních svátků

Někdy na podzim roku 1939, v dobách, kdy ještě skutečně o něco šlo, nám naši předkové přichystali záludnou past.

Demonstrovali na počest založení československého státu tak nebojácně, až za to někteří zaplatili životem, a další pak zemřeli po protestech doprovázejících pohřeb těch prvních.

My se tak o více než sedmdesát let později potýkáme s příšerně stresujícím sousledím dvou ihned po sobě následujících státních svátků.

Než se člověk stačí probrat z toho, kterého dalšího kovaného komunistu či blízkého kamaráda stihl Miloš Zeman zase letos jmenovat, už se na nás náš milý pan prezident šklebí zas. Tentokrát z pódia na místě, kde se po padesáti letech od protestů proti okupaci nacistickým Německem sešla další generace studentů, aby se podle Zemana zúčastnila "jedné z 'x' " protitotalitních demonstrací. 

Ta vedla k pádu minulého režimu, ale jak jsme se loni dozvěděli, "nebyla žádná krvavá řež, žádný nestandardní masakr"

Žádný nestandardní masakr ani krvavou řež v naší zemi zajisté nechystá ani předseda spolku Islám v ČR nechceme Martin Konvička, vedle něhož na pódiu v Albertově prezident letos pronášel svůj společnost sjednocující projev.

Dole mu aplaudovala hrstka jeho zavilých příznivců. Mezi nimi byl mimo jiné i zájezd z Osvětiman, na němž je asi nejvíce pozoruhodný právě název obce, který do daného krajně pravicového kontextu vyloženě zapadá.

Mezitím to vše na sociálních sítích a ve všemožných televizních vystoupeních agilně komentuje Jiří Ovčáček, pro něhož je největším provokatérem student, který si nestoudně přeje k památníku položit květiny zrovna v den státního svátku.

Že se tak letos 17. listopad neslavil 17. listopadu, ale až o pět dní později, to už nemůže nikoho ani v nejmenším vyvést z míry.

Po těchto vyčerpávajících dnech se pak jde člověk jaksi s úlevou projít do sychravého podzimního počasí. Ledový vítr mu vlídně oblizuje tváře, oblečení příjemně těžkne deštěm. Jaká to vítaná změna oproti onomu nelítostnému a nikdy nekončícímu boji za svobodu!