Nedávné incidenty ve Strýčkovicích popudily mnoho lidí. Aby zpráva vyvolala patřičný efekt a vzedmutí „spravedlivé“ vlny kritiky, nesmělo být opomenuto, že agresory byli Romové.
Otázka soužití je jednou z nejsložitějších, které v Česku řešíme. Je to dáno tím, že většina naší společnosti má k Romům nedůvěru, v níž se neustále ospravedlňuje. U extrémních skupin pak tato nedůvěra přerůstá v nesnášenlivost a diskriminaci, což má opět za následek upevňování stejných stereotypů a růst nedůvěry většinové společnosti k tomuto etniku. Prostě začarovaný kruh.
Typickým příkladem je článek Tomio Okamury Ne českému Romanistánu!. Jednotlivé argumenty a analogie dávají tu větší, tu menší smysl, ale těmi se zde nehodlám zaobírat, článek si ostatně každý může rozebrat sám. Zamyslet jsem se chtěl nad chybným zobecňováním, které je v případě Romů všudypřítomné. Tomio Okamura se mýlí hned v první větě svého článku, když říká, že „Romové terorizují vesnici Strýčkovice na Domažlicku a místní obyvatelé dostali policejní ochranu“.
Ten kdo o tomto incidentu ještě neslyšel by si podle této věty mohl domyslet, že se všichni Romové sjeli do Strýčkovic, aby zdejším znepříjemnili život. To však není pravda. Podle zpráv, pokud se jim dá věřit, se jedná o několik nenormálnách jedinců, které je nejspíše potřeba právně postihnout, což bych však nechal na příslušných orgánech státní moci. Jestli to jsou Romové nebo kdokoli jiný by mělo být naprosto irelevantní. A zde je právě jádro problému, který vytváří média, politici typu pana Okamury a mnoho dalších lidí. Je jím úplně zbytečné zobecňování.
Paušalizovat Romy je neuvěřitelně jednoduché a vzhledem k oné nedůvěře, kterou jsem nastínil výše, se každý takovýto výrok setkává s velkou podporou. Bohužel to řešení situace v zemi jenom stěžuje, protože to dále ubližuje ostatním Romům, kteří se snaží žít normální život, a vůbec všem občanům České republiky, protože opakovaným užíváním těchto generalizací zabraňujeme procesu usmiřování, který je jediným racionálním východiskem ze začarovaného kruhu nedůvěry mezi různými etniky a jejích neblahých důsledků.
Navíc populistické výroky tohoto typu (Tomio Okamura ve svém článku správně předjímá, že z nich bude nařčen) směřují spíše k rychlým a nekoncepčním řešením jednotlivých případů. To že si naše státní správa není schopna poradit s lidmi, kteří narušují veřejný pořádek, mimo jiné znamená, že je neefektivní a měla by se zlepšit. Ale to už je téma pro jiný článek.
Zobecňování je tedy jev, který v případě Romů vede k prohlubování nedůvěry a celkovému vyostřování situace. Eskalace je zřejmá například z pozdějšího výroku, že Romové jsou největším multikulturním problémem naší země, z čehož mi upřímně naskakuje husí kůže. Zavádějící, emocionálně zabarvené a paušalizující výroky jsou jedním z nejnebezpečnějších hybatelů veřejného mínění ve společnosti. Čím více se jim tedy budeme vyhýbat, tím lépe. Pokud je naopak opakovaně používáme, pak autorům podobných výroků nevěřím, že mají zájem vyřešit otázky soužití v naší zemi, ale že na stávající situaci chtějí politicky profitovat.
Pokud tedy hledáme cestu k lepšímu soužití, musíme se vyvarovat zevšeobecňování. V opačném případě totiž jednáme sami proti sobě.
