Když si stěžujeme na kvalitu zpravodajství, nezapomínáme náhodou, že koncoví příjemci zpráv jsme my samotní?
Jsou média zmanipulovaná, jako např. v kauzách Andrej Babiš a zprávy proti jeho politickým oponentům, neobjektivní hodnocení válečných konfliktů, ale i v denodenním běžném zpravodajství?
Ano, zmanipulovaná jsou, ale spíše veřejným míněním, které vytváříme my sami. Nezapomínejme totiž, že primární motivací médií je být kupován nebo sledován, a to včetně těch ve veřejném vlastnictví (není "veřejné vlastnictví" oxymoron?), která, kdyby měla nulovou sledovanost, taky by musela své služby zgruntu předělat.
Čtenáři, posluchači a diváci jsou nejvíce fascinováni zprávami o neštěstí, smrti, válkách, nehodách, politických i nepolitických aférách a dalšími různým způsobem pobuřujícími tématy. Ostatně ona snaha za vším vidět nějakou konspiraci, když hodnotíme jejich "zmanipulovanost", je také jenom projevem té samé fascinace pobuřujícími zprávami. Přitom bychom bez nadsázky mohli tvrdit, že média soupeří o to zaujmout co největší podíl lidí. Předbíhají se v tom, kdo se co nejlépe strefí do vkusu co největší masy lidí.
Jak si média vytváří divácky přitažlivé, avšak zároveň fakticky méně pravdivé zpravodajství lze dobře vidět třeba v méně společensky kontroverzních sportovních rubrikách. Tam je jen zřídkakdy opravdu o čem psát, a tak se k nám dostávají pořád dokola ty samé uměle přiklášené zprávy.
Tak jako v naší fotbalové lize. V prvních dvou kolech Slavia vyhrála a média už píši o slávistickém zázraku, hráči mluví o krocení euforie, všichni se předhánějí v analýzách toho, co se přes léto změnilo. Po dvou vyhraných zápasech... To samé v Plzni. Nezvítězilo se v Superpoháru, remizovalo v prvním kole a pak i v poháru. A média už spekulovala o tom, kdo nahradí trenéra Dušana Uhrina mladšího. Když pak byl rozhovor s majitelem klubu, vyšlo najevo, že se o ničem takovém vlastně ani neuvažovalo.
Ale proč by něco takového jako vytváření zpráv tak, aby byly zajímavější než jsou, mělo být překvapivé? Jen pro připomenutí, nejprodávanějším tuzemským periodikem je deník Blesk, který na seriózní zpravodajství otevřeně rezignuje. A pak se teprve bavme o tom, co čtenáři chtějí a nechtějí slyšet a co média prodává. V dokumentu Dělnící bulváru Víta Klusáka je pěkná scéna, v níž pan Novotný vysvěluje, že na článek, v jehož nadpisu se objeví, že nějaký Rom něco spáchal, následně klikne nejvíce lidí.
Otázkou tedy spíše zůstavá, zda je ryzí zpravodajství zachováno v méně čtených novinách či méně sledovaných pořadech, zda tady opravdu platí jakási nepříma úměra, tedy čím nižší sledovanost a čtenost, tím menší tendence zalíbit se čtenářské či divácké obci. A také zda existují v této branži lidé, kteří se při přípravě zpráv a článku primárně neohlížejí na veřejné mínění.
