Ani po 25 letech po pádu železné opony jsme objektivně nedosáhli západní životní úrovně. Otázka je, co s tím hodláme dělat, aby za další čtvrt století nebyla situace stejně bídná.
Byl to jednoznačný cíl, který jsme s koncem minulého režimu měli - dostat se na stejnou platovou úroveň jako naši západní sousedé. Bohužel se však toto objektivně nestalo. Jen namátkou jsem vygůgloval několik náhodných článků na toto téma: Lidovky 2013, iDnes 2015, iHned 2015.
V dnešní době se v souvislostí s deziluzí z Evropské unie či antiimagrntskými náladami často objevuje jeden společný jmenovatel všech těchto zklamání: mysleli jsme si, že se budeme mít stejně dobře jako Němci, Holanďané, Angličané...
Ale nemáme. Co tedy s tím? Navrhuji následující:
Je bezpodmínečně nutné, aby se úroveň platů v ČR stala celospolečenským tématem číslo 1.
Diskuze o válce na Ukrajině, imigrační krize, krize eurozóny, absurdní názorové výměny mezi politiky budou muset ustoupit do pozadí, protože odvádí pozornost od věci, které nás skutečně pálí.
Často se přípomíná, že lidé volí nohama. I u nás dojíždí spousta lidí za Německou či Rakouskou hranici nebo rovnou odchází do západní Evropy. Toto by přece nemělo být nutné!
Jaké jsou některé z příčin tohoto stavu?
V rozhovoru ze dne 18.5.2015 pro MF Dnes ekonom Jan Švejnar uvádí, že na vině jsme všichni. Jednak jde o chybné kroky vlád, která by mohla mít lepší hospodářskou politiku. Jednak jsou zde také obyčejní "lidé, kteří se nechají najmout za nízkou mzdu. Neexistuje proto dostatečně velký tlak, aby platy vzrostly na západní úroveň." Do třetice je vina na straně zaměstnavatelů, kteří v příznivé ekonomické době" s přidáváním peněz vyčkávají." Stručně řečeno, jsme na jedné lodi.
Další velmi zajímavý postřeh přináší bývalý předseda Pirátů Ivan Bartoš, který se vyjadřuje ve smyslu, že se hádáme, namísto abychom společně tlačili na vládu ve věcech životní úrovně:
Když si vezmete kroky vlády jen za poslední rok, najdete tam spoustu prasáren, které unikly pozornosti lidí jen díky tomu, že všechno přehlušilo uprchlické téma.Nůžky se otevírají a některé domácnosti fungují tak, že když jim vypadne na měsíc příjem, jdou si k lichvářské firmě půjčit. Nemají žádné rezervy. A místo toho, aby lidi tlačili na vládu a poslance, hádají se mezi sebou, kdo je větší sluníčkář a kdo nácek.
Je dobře, že jsou aspoň jeden politik a s ním jeden ekonom schopni kriticky pojmenovat skutečný problém naší země: naprosto neadekvátní platy a s tím související nízkou životní úroveň oproti západní Evropě.
Iniciativa však přichází nejlépe zespodu. Dokud v České republice nebude mnohem asertivnější přístup k této problematice, budeme se za dalších 25 let znovu divit, kdeže je naše slibovaná životní úroveň.
První krok je začít o tomto otevřeně a nahlas diskutovat. Narozdíl od témat, která tuto zemi rozdělují na dva tábory, se v případě platů logicky většina shodne, že by měly růst mnohem rychleji.
