HDP poroste s důvěrou

Zpráva o zemi, kde se nevládne, vytisknutá v posledním Respektu, vyvolala velký ohlas. Ono se toho v naší zemi ale neděje více. Je čas změnit české bezčasí.

Pokud jste ještě nečetli článek Erika Táberyho Vláda národní prázdnoty, přestaňte teď číst můj blog a přečtěte si jej. Tolik trefných postřehů o současné politicie se najednou jen tak nevidí.

Jakousi pointou článku, podpořenou i citátem z knihy německé historičky Brennerové, je kritika přehnané důvěry v osobnosti. Tedy jednoznačné odmítnutí toho, co majitel Student Agency Radim Jančura v Salónu týdeníku Echo24 nazval lídrovskou demokracií.

Stejného "nešvaru" si všímá i Petr Pithart ve své předlouhé stati Prezidenti na hradě králů. 

Nevidím v poptávce po silném prezidentovi jen nostalgii po mocnářství, a už vůbec ne probuzený český historismus. To jen v povědomí a v podvědomí našinců ožívají motivy a imprinty dávno zasuté, zdánlivě vyšeptalé, aby podepřely trvalou, stále aktuální, ba vystupňovanou poptávku – po někom, kdo se národu postaví do čela a povede jej. Po vévodovi, králi, prezidentovi – tatíčkovi. Dnes možná už jen po rázném šéfovi. 

Pithart tak dochází k podobnému závěru jako Tabery. Naše liberální demokracie je specifickou liberální demokracií, v níž lidé prahnou po vůdcích a kterou vlastně Jančurův výrok jenom zdatně vystihuje. Čekáme, že nás kdosi jiný pevně povede.

Převládající pocity nedůvěry

Tento postoj souvisí s chybějící důvěrou v sebe samé, v instituce jako takové i v lidi kolem nás. Nevěříme politikům, že nekradou. Nevěříme soudům, že budou nestranné. Nevěříme spoluobčanům, že nezneužívají "náš" systém. Nevěříme mnoha zákonům a hledáme cestičky, jak je obejít.

Ba co je horší, zaměňujeme tuto nedůvěru za kritický diskurz. Kritika nemá vést primárně k ještě větší nedůvěře ke kritizovanému objektu a jeho úplnému zavržení, ale k jeho potenciálnímu zlepšení.

Tato atmosféra nemůže vyústit v nic jiného než projekty typu ANO. Využívají všeobecné nedůvěry, čímž sbírají popularitu, protože voličům říkají, že to cítí jako oni. Pak se tváří, že nabízí řešení. Namísto trpělivého zlepšování však přijde jenom jakýsi "převrat" a věci sklouznou do těch samých kolejí, případně se ještě zhorší. A nedůvěra zůstává, protože to byla od počátku živná půda, na které hnutí rostlo.

Pokud chcete, úplně ten samý příklad jsou veřejná média a volání po jejich omezení v souvislosti např. s konfliktem na Ukrajině. Pokud jim v prvé řadě nevěříme, že přinášejí nezaujaté informace, posilujeme tím paradoxně segment zpravodajství, za nímž nikdo s čistými úmysly nestojí. Nedůvěra budí jenom další nedůvěru.

Nekonečný cyklus?

Je na čase změnit tento elementární cyklus, který jenom reprodukuje sám sebe, jakkoli to zní jako prázdná fráze. Nakonec i Erik Tábery vyzývá k důvěře v instituce, což jsou víceméně imateriální uskupení, které drží pohromadě společná idea (a ne např. konkrétní lidé, i když i ti jsou v konečném důsledku také důležití). 

Petr Pithart zase lamentuje nad přístupem k ústavě. Tu současná vláda neopomenula pozměnit, takže jsme zpět u té nedůvěry. Nevěříme, že ústava může obstát a nevěříme prezidentovi, že ji nebude ohýbat. A přitom ústava to zvládla! Miloš Zeman se snažil, ale vládu, kterou si nepřál, stejně musel jmenovat. Co jiného už by nás mělo přimět v to důvěřovat, že některé systémové věci jsou nastaveny správně?

Jistě lze okamžitě namítnout, že nejprve musíme počkat, až se něco pořádně osvědčí a až pak tomu půjde věřit. Ano, ono nebude všechno, čemu důvěřujeme, jaksi automaticky lepší, úplně bez našeho přičinění. Avšak chronická nedůvěra je cestou do pekel. Vede k pasivitě, rezignaci, odcizení. Což nejsou charakteristiky, s nimiž bychom měli dobrou zkušenost, zvlášť z doby před listopadem.

Komu se chceme podobat

V Česku vždy panovala touha podobat se zemím na západ od nás. Rádi bychom, aby rostlo naše hospodářství a s tím i naše životní úroveň. V jedné věci má důvěra už teď pozitivní dopady. Jako národ cítíme, že co je české (ve smyslu výrobků), je kvalitní. Z různých mezinárodních srovnání často vyplývá, že kdyby u nás panovaly o trochu lepší podmínky, snáze by se zde např. podnikalo. Na druhé straně má i náš sociální stát značné rezervy a zvláště důchodová reforma ne že klepe, ale zoufale buší na dveře.

Lepší podmínky však bude muset nastolit vláda (nebo vlády), která bude nepoměrně aktivnější než ta, o níž referuje Erik Tábery. Taková vláda bude muset zároveň vzbuzovat důvěru. A tu bude vzbuzovat až ucítí, že to je něco, co voliči chtějí. HDP a naše životní úroveň poroste v takovém prostředí rychleji a nebude to jen shoda okolností.

V takové atmosféře se pak bude lépe rozvíjet i liberální demokracie.