Exkluzivita ještě není nutně známka jakosti. Spousta věcí v životě je jistě jakási soutěž mezi lidmi o to, kdo je lepší. My se však pohybujeme plně v rámci opačného extrému a soudíme, že kvalitu lze zvedat přehnanou selektivitou.
Nejprestižnější univerzity v USA (Harvard, Stanford, Yale, atd.) přijímají do svých bakalářských oborů často i méně než 5% uchazečů. Co na tom, že spousta lidí přihlášku pošle "jen tak", protože v době elektronických přihlášek není problém je více či méně duplikovat a rozesílat po desítkách institucí. Co na tom, že spousta lidí zkouší štěstí právě jen proto, že na tyto školy "všichni chtějí". V konečné statistice se promítne jen to, že jsou tyto univerzity extrémně selektivní a tím pádem podle běžného mínění velmi kvalitní. Proč by tam jinak všichni chtěli?
V České republice se poslední dobou volá po zúžení první a druhé fotbalové ligy. Tyto hlasy zvlášť zesílí teď, kdy bude v druhé lize poprvé v historii o jeden mančaft méně, protože účast odmítly z ekonomických důvodů do jednoho všechny kluby ze třetí ligy, jimž tato možnost byla nabídnuta. Ti, kteří argumentují nižším počtem účastníků (např. ze současných 16 na 12 týmů) tvrdí, že se tím rapidně zvýší kvalita soutěže.
A konečně, neměli bychom k maturitě připouštět tolik lidí, protože tím devalvuje její kvalita. Jinými slovy, čím více lidí od zkoušky vykopneme s pětkou nebo je k ní ani nepustíme, tím lepší bude, protože pak ten papír se známkami a razítkem střední školy bude vskutku něco znamat.
Co mají tyto příklady společného? Napříč mnoha moderními zeměmi panuje kultura odmítání co největšího počtu lidí jakožto potvrzení jakosti. Kvalitu institucí (vzdělávacích, sportovních, aj. ...) měříme tím, kolika lidem je ne nich zapovězeno se podílet.
Co je na tom špatně? Předně to, že exkluzivita ještě není nutně známka jakosti. Spousta věcí v životě je jistě jakási soutěž mezi lidmi o to, kdo je lepší. Ne každý fotbalový tým může hrát první ligu, stejně jako ne každý student může studovat na Univerzitě Karlově. My se však pohybujeme plně v rámci opačného extrému a soudíme, že kvalitu lze zvedat přehnanou selektivitou.
Přitom se nikdo nezamýšlí nad tím, jak kvalitu zvedat zespodu. Pokud střední školy přijímají uchazeče k oborům s maturitou, pak mají, pro pána boha, čtyři (!) roky na to je na zkoušku dospělosti adekvátně připravit. Kvalita školy se neměří tím, kolik lidí pak od zkoušky vyhodíme, ale tím, kolik uchazečů na ni připravíme tak, aby ji úspěšně složili.
To samé platí ve fotbale. Je zodpovědností majitelů klubů, aby nastavili dlouhodobé procesy výchovy hráčů tak, abychom pak v dospělé kategorii měli kvalitní zastoupení. Před pár týdny nás na mezinárodní úrovni porazil Island s 300 tisíci obyvateli, což je méně lidí, než žije v Brně. Zvyšovat kvalitu ligy snížením počtu klubů, protože "dost kvalitních hráčů prostě nemáme" (v zemi s 10 mil. obyvatel!), je alibistická výmluva a snaha neměnit špatně fungující systém.
V mnoha případech je tedy nutné začít přemýšlet nad tím, jak v různých oblastech motivovat lidi k lepším výkonům a práci na sobě samých. Určitě se jako společnost neposuneme dál, pokud budeme jen stále zvedat pomyslnou (a neexistující) laťku tak, aby ji přeskočilo stále méně lidí. Pak budeme tvrdit, že více kvality nemáme, a přitom jsme ji sami promrhali.
