Moje mladší sestra, která od druhé třídy studuje na mezinárodní škole, se první den vrátila z české školy (druhák na gymplu) a glosovala to slovy: "U nás na škole se učitelé smáli s námi, tady se smějí nám".
Ne, nebudu chodit kolem horké kaše, nemám rád klasické české školství. Poprvé jsem z něj utekl na střední mezinárodní školu a následně odešel na vysokou do zahraničí. Zážitek mojí sestry z jejího prvního dne na gymnáziu ve mne probudil vzpomínky na to, co mě samého dohnalo k tomu, že jsem dal podobné instuci sbohem i za cenu toho, že jsem opakoval celý první ročník. Jsou to především tyto neblahé aspekty české mentality, která v našem zkostnatělém školství bují: negativita, zesměšňování studentů a neschopnost učitelů chovat se k nim jako k sobě rovným.
Sestra hned první den čelila útočným otázkám třídní učitelky ohledně toho, co brali na své předchozí škole. Po odpovědi se doslechla, že "byli teda pěkně pozadu" a že sestra "do školy asi moc nechodila". Stejný den následovala situace, v níž žák nerozuměl otázce ve španělštině a byl učitelem zesměšněn tak, že se celá třída zasmála.
Jestli někde spatřuji zárodky českého strachu vykročit z řady, kultivovaně se projevit a následně si svůj postoj smysluplně obhájit, je to přesně v této instituci, kterou všichni devět a více let navštěvujeme: ve škole. Naše školství ubíjí. Projevit se žáci bojí, ježto je za chybu učitel buď zesměšní nebo jiným způsobem shodí. Stokrát si všude můžeme opakovat, že chybovat je lidské a že chybami se člověk učí. Z mojí zkušenosti to tak není. Chybovat je směšné, chybovat je potupné, chybovat je trapné. Nikdo nechce riskovat, že udělá chybu.
Naše školství má zároveň poměrně subtilní nástroje, jak si vynutit autoritu učitele a žákům ukázat, kam patří. Jedním z nich je zkoušení u tabule před zaraženým obecenstvem, které v tichosti čeká na to, jestli kat svou oběť na něčem nachytá a zařízne, nebo zda pro tentokrát žák vyvázne. V každém přítomném se v té chvíli chvěje maličká dušička, která si jen zoufale přeje, aby pak řada nepřišla právě na ni.
I když nejsem blíže seznámen s jinými alternativními vzdělávacími systémy (Montessori, Waldorfské školy, domácí vzdělávání, apod.), fandím jim už jenom proto, že v nich učitelé snad také přistupují k žákům jako k lidem a nemají je potřebu implicitně shazovat a trestat, třeba i nesmírně přísným známkováním. Dodnes si pamatuji na učitelku matematiky na druhém stupni, u níž jsem i s objektivně lepším průměrem vždy na konci pololetí pro jistotu dostal tu horší známku, to asi abych si o sobě moc nemyslel. Jestli jsou výše jmenované systémy naopak schopny studenty pozitivně motivovat, pak je to obrovský krok vpřed.
Opakuji, že tento článek je podepřen ponejvíce tím, co jsem sám zažil. Ze zkušenosti vím, že hodně lidí to vidí úplně jinak, což znamená, že naše školy budou stejné i za dvacet nebo padesát let a budou v nich přesně ty nešvary, které trápily mne a s kterými se teď setkala moje sestra. Jedno vím určitě. Moje děti, budu-li někdy nějaké mít, na klasickou českou školu chodit nebudou.
