Od doby, co Antonína Prachaře nahradil Dan Ťok, se toho na ministerstvu dopravy mnoho nového neudálo. Přitom jedna z věcí, z jejichž stavu byl Andrej Babiš před volbami nesmírně rozezlen, byly právě dálnice.
Je nasnadě, že bude zanedouho současný ministr dopravy sedět ve studiu Otázek a Václac Moravec z něj bude dolovat, proč některé význačné projekty stále nejsou dokončeny.
Vláda, která je u moci dobrou polovinu volebního období totiž i přes kritiku, jak Vít Bárta zastavil veškeré stavební projekty, není sama schopna těžkotonážní stroj jménem investice do dopravní infrastruktury pořádně roztlačit.
Naprosto zásadní stavby, které by Česká republika objektivně potřebovala, se buď nekonečně vlečou nebo se o nich pro jistotu raději rovnou mlčí.
Do skromného výčtu staveb by se dal bezpochyby zařadit ani ne z poloviny dokončený Pražský okruh, zasypaná a nedostavěná dálnice D8 u Lovosic, dálnice D3 směrem na České Budějovice, z níž stojí pouhopouhých 42km, neexistující dálniční spojení Brna s Vídní, nedokončené severní spojení Hradce Králové s Olomoucí a "dé jednička" v havarijním stavu napříč republikou, od těch nejstarších úseků (na nichž už se alespoň pracuje), přes chybějící úsek (a obchvat) u Přerova, až po ty nejnovější nabobtnalé úseky u Ostravy.
Naše dálnice a silnice, jakožto něco veřejně sdíleného velkou částí populace, tak nějak vyjadřují neutěšený stav jakési pohodlnosti, z níž se nám těžko vybředává. Nikomu se do ničeho moc nechce a když už se konečně staví, dělá se to pomalu a draze.
Pak se lze jen těžko divit, když toho je znenáhla tak nějak moc najednou, nejde to všechno za pár let postavit a do toho jako na potvoru musíte opravovat tu nejdůležitější dálnici v zemi.
V tomto kontextu pak už vůbec nerozumím protlačování projektů typu vodní kanál Dunaj-Odra-Labe, jejichž význam se zdá být v porovnání s chybějícími dálnicemi zanedbatelný.
Přitom existuje málo jiných věcí, na jejichž potřebnosti a užitečnosti by se shodla tak velká část národa bez ohledu na konkrétní politické preference nebo osobní zájmy. Po dálnicích si to holt (a odpusťe tu špetku humoru) svištíme všichni bez rozdílu rasy a vyznání.
Právě nedostatek peněz a vůle podílet se ve větší míře na realizaci těchto obecně prospěšných staveb bývá kaňkou na vysvědčení většiny vládnoucích koalic i opozičních stran.
Zároveň je překvapující, že něco, co se týká většiny z nás, nedovede vyvolat větší vášně a tlak věřejnosti, tak jako se to daří s kontroverznějšími návrhy mířenými proti určité skupině lidí (např. poplatky u lékaře, EET, plošné zákazy kouření, zvyšování DPH, apod.).
Pokud se tedy nezasadíme o rychlejší a efektivnější investice peněz do veřejné infrastruktury, alespoň se budeme muset obrnět trpělivostí. Stavět se nepřestane. Otázka je, zda je nutné na každou delší dálnici čekat dlouhá desetiletí a často pak ještě převzít stavbu napůl odfláknutou.
