Nejen komunisté upravují historii k obrazu svému

Poslední dny jsme byli svědky interpretace určitých historických událostí  dle ideologie KSČM. Podobné ideologické úpravy však nalezneme i u ČSSD. Jaké? Stačí se podívat na její webové stránky.

O co se konkrétně jedná?

http://www.cssd.cz/program/hodnoty-cile-a-principy-cssd/

Čeští a slovenští sociální demokraté spolu se sudetoněmeckými sociálními demokraty patřili k nejrozhodnějším obráncům demokratického Československa po nástupu nacismu a fašismu v Evropě. Tisíce sociálních demokratů aktivně bojovalo doma i v zahraničí proti nacismu, tisíce jich položilo své životy na frontě a v nacistických koncentrácích 
a v kriminálech. Sociální demokraté byli za druhé světové války pevnou součástí exilové Benešovy vlády v Londýně.

Po 2. světové válce patřili sociální demokraté opět k budovatelům obnovené republiky. Snažili se v limitech daných dobou a novou poválečnou mezinárodní konstelací ve střední a východní Evropě nevýhodnou pro důslednou obnovu demokratických poměrů čelit komunistickým záměrům nastolit totalitní moc. Tento boj ale spolu s ostatními demokraty prohráli. Velmi brzy po svém uchopení moci v únoru 1948 komunisté znemožnili sociální demokracii pokračovat v samostatné existenci a proti vůli velké většiny jejích členů ji sloučili s KSČ. V samostatné sociální demokracii spatřovali komunisté největší nebezpečí pro uskutečnění svých totalitních záměrů.

Přesvědčení sociální demokraté pokračovali v boji za svobodu doma i v exilu. Sociální demokraté patřili k hlavním obětem domácích monstrprocesů v padesátých letech.  V padesátých a šedesátých letech skončily kvůli odporu ke komunismu desetitisíce sociálních demokratů v komunistických lágrech a v pracovních táborech. I po svém propuštění, pokud ty hrůzy přežili, se nadlouho stali občany „druhé kategorie“. (výňatek textu z výše uvedeného odkazu, kapitola Česká strana sociálně demokratická, od šestého odstavce)

S tučně podtrženými fakty si dovolím polemizovat.

1. Sociální demokraté byli za druhé světové války pevnou součástí exilové Benešovy vlády v Londýně.                                                                                                  Ano, sociální demokraté sice byli součástí londýnské exilové vlády, ale s marginálním vlivem. Druhá exilová vláda (od listopadu 1942) měla 11 členů. Pouze dva (J. Bečko a F. Němec) byli členy sociální demokracie. O moskevských aktivitách Zdeňka Fierlingera se nic neuvádí. Přitom právě Fierlinger měl z exilových zástupců sociální demokracie největší vliv.

2. Snažili se v limitech daných dobou a novou poválečnou mezinárodní konstelací ve střední a východní Evropě nevýhodnou pro důslednou obnovu demokratických poměrů čelit komunistickým záměrům nastolit totalitní moc. Tento boj ale spolu s ostatními demokraty prohráli.                                                                                                                                                                                                                                     Sociální demokraté komunistům cestu k nastolení totalitní moci naopak výrazně usnadňovali. Už během retribuce hlasovali  zástupci sociální demokracie  v senátech MLS (mimořádný lidový soud) a v senátu Národního soudu společně se zástupci KSČ pro nejtvrdší tresty. Společně se zástupci KSČ hlasovali pro vinu také v kontroverzním procesu s R. Beranem a J. Syrovým. Tento proces označil historik J. Rokosný za první politický. Sociální demokraté souhlasili s odstraněním agrární strany a vytvořením systému NF. Činnost NKVD a vyslance SSSR Zorina mlčky přehlíželi. Jediným vystoupením proti KSČ byl souhlas s tím, aby ministr vnitra Nosek podal vysvětlení k odvolání nekomunistických policejních velitelů, což vedlo k 25.2. Sociální demokraté nepodali v ony únorové dny demisi, ale setrvali ve vládě. V tuto dobu rozhodně sami sebe nepovažovali za poražené.  

3. Proti vůli velké většiny jejích členů ji sloučili s KSČ. V samostatné sociální demokracii spatřovali komunisté největší nebezpečí pro uskutečnění svých totalitních záměrů.                                                                                                                                                                                                         Proti vůli velké většiny? Do KSČ přešlo přes 170 tisíc z 370 tisíc členů. 54% nepovažuji za velkou většinu. Navíc tato statistika je pouze z roku 1948. Je otázkou kolik členů sociální demokracie vstoupilo do KSČ v následujících letech. Co napsat k druhé větě? Byla pro komunisty nebezpečím strana, která ve volbách v roce 1946 získala v Čechách nejméně mandátů a hlasovala s nimi ve shodě téměř pokaždé? Nebyla. A nezměnil to ani listopadový sjezd v roce 1947, kdy Fierlingera nahradil v čele Laušman, což ostatně ukázaly kritické únorové dny.                                                                                                                                                                                                   

4. Sociální demokraté patřili k hlavním obětem domácích monstrprocesů v padesátých letech.                                                                                                             Počet popravených z politických důvodů stanovil Adolf Rázek na 227. Na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů je 114 životopisů lidí popravených z politických důvodů. Pro přečtení životopisů zjistíme, že pouze 7 (!) bylo členy sociální demokracie. Sociální demokraté byli sice součástí procesu s M. Horákovou, ale nedostali absolutní tresty (V. Dundr 15 let, Z. Peška 25 let). Mezi popravenými sociální demokraty nalezneme pouze řadové členy. I sociální demokraté patřili mezi oběti, rozhodně ne však mezi hlavní.

Na těchto příkladech jsem chtěl ukázat, že i sociální demokraté upravují historii.  Význam strany je ve výše uvedené době zveličován a překrucován. Za alarmující považuji zatajování Zdeňka Fierlingera, o kterém je na stránkách ČSSD jediná zmínka (http://www.cssd.cz/strana/agenda-a-clenstvi/historie-cssd/ ).