Když děti staví bábovičky aneb Konference ve Wannsee

Tak jsem viděl film Konference ve Wannsee. Ten se zabývá touto významnou historickou událostí, která radikálně změnila náhled lidstva na sebe samo.

Tady se vše odehrálo - zámecek u Wannsee

Pro ty, kteří neví, o co šlo (jakožto já jsem to před nedávnem nevěděl) přednesu stručný popis.
To se vám jednou takhle v zimě roku 1942 sjelo pár nacistických pohlavárů. Nebylo jich málo, stačí, když zmíním Adolfa Eichmanna a pro Čechy nechvalně známého Reinharda Heydricha.

O co šlo už se dá téměř vydedukovat z těchto jmen. Konference ve Wansee měla vyřešit tak zvanou „židovskou otázku“. Tedy nic menšího, než „kam“ nenáviděné Židy deportovat, což v německém nacistickém atlasu záhy znamenalo jen jedno místo – záhrobí.

Konference ve Wannsee byla přísně utajenou událostí, nikdo o ní nesměl vědět. Byla uspořádána na popud samotného führera Adolfa Hitlera (jo, nemohl vidět krev, ale prsty v masových vraždách měl, ač vám to člověk z Národního odporu tisíckrát popře).
Eichmann se postaral o zničení všech důkazů, které by mohly o existenci této konference pojednávat. A ejhle, ono se mu to nepovedlo. Jinak bych Vám dnes o této události nepsal, ba ani film by nebyl natočen.

Když písař Martin Luther vytvářel spisky pro každého účastníka, měly být všechny zničeny. Jen ten jeho se jaksi pozapomněl zničit a je tedy jediným důkazem o konání konference. Naštěstí je téměř doslovným přepisem diskuse, která ve Wansee proběhla.
Chtěl-li někdo pochybovat (i přes nepřeberné množství nezvratných důkazů) o holocaustu a masovém zabíjení Židů a dalších lidí (vzpomenout můžu i statisíce Čechů), tak tento přepis ho musí utvrdit v tom, že plynové komory nepostavili Poláci jako svůj Disneyland.

Však taky proč by to dělali, do Osvětimi i Osvětimi-Březinky se dostanete zadarmo a tak by to byl velice nehospodárný marketingový tah.

Ale zpět k filmu.
Kdo by řekl, že film odehrávající se prakticky v jedné místnosti bude tak zajímavý, ba dokonce napínavý.
Ne, nemá kladnou postavu – chvilku se do její role staví Dr. Stuckart, nicméně musíme mít na paměti, že je stále ideologicky nacistou a že Židy víceméně pokládá za nepřátele. Navíc jsou jeho protesty vskutku marné.
Chvilku toho „klaďáka“ zastává i Freisler, ale to jen z byrokraticko-právnického hlediska. Zkrátka se mu nelíbí, že Heydrich hodlá porušovat jím vytvořené zákony o rasovém původu. Hádky o tom, zda třetinový Žid je Němcem nebo ne patří k nejvíc šokujícím částem filmu.

A o co tedy jde? No jak se s Židy vypořádat. Ale těm lidem nejde o to, jestli je někam pozavírat, nebo je pozabíjet (jo, mluví o lidech – mužích, ženách a dětech), oni jen přemýšlí, zda ideologie připouští jejich existenci, pokud jsou Německé říši prospěšní.
Němečtí muži jsou totiž potřeba na frontě a Němky na všechny dělnickou práci nestačí – Židé jsou vhodným pracovním nástrojem. Jenže proti tomuto návrhu se staví většina členů konference. Přeci nepostaví celé hospodářství říše na „špinavých“ Židech.

Zde každému dojde, co byl nacismus za šílenost. Ne jen zlo, ale šílenost.
Oni totiž s lidmi židovského původu nakládají jako s věcmi, jako s materiálem. Perou se o to ne, jestli je zabít, ale jestli předtím některé z nich zneužít a až pak hodit na hromadu.
A nakonec je zajímá, jak moc bude zabíjení nákladné a jakým způsobem bude probíhat. Základním parametrem není lidskost, ale silné nároky na morálku vojáků, resp. popravčích. Aby se jim z toho střílení lidí neudělalo ouvej.

Když nakonec Reinhard Heydrich rozežene všechny pochybnosti o tom, že by Židé byli „problémem“ Říše v dalším desetiletí, najedou se všichni pohlaváři předhání, kdo bude v pořadí „čištění“ první.
SSman z Lotyšska si naříká, že tisíce Židů už zabili jeho vojáci a že jich tam „dost“ stále zůstává.

Velitelé z Generálního Gouvermentu (Polsko) Heydricha prosí, aby jim pomohl, protože mají „přeplněná ghetta“ a další „příliv“ Židů (do Osvětimi atd.) nezvládnou.
Jenže Heydrich je neúprosný a má svůj pořadník – nejdřív Říše, pak zbytek.
A není náhodou, že si nejprve „vyčistí svůj dvůr“, tedy že první půjdou Židé z protektorátu Čechy a Morava – do Terezína a pak dále na východ.

Když se na film díváte, tak ho musíte sledovat s otevřenou pusou.
Slyšíte, jak létají astronomická čísla nevinných obětí – kolik lidí dokáží povraždit (pardon, deportovat) za hodinu.
Jak se handrkují o to, kdo bude první ve vyhlazování, aby už měl „klid“. A podobně.
Přišlo mi to, jako když se hádají děti, kdo si postaví první bábovičku. Nejhorší na tom však je, že jde o historickou událost – o pravdu. Ti lidé toto opravdu říkali a takto mysleli!
Neskutečné. U tohoto filmu, který je sám o sobě tak nenásilný, vám dojde, jakou bezohlednou krutost vyznávali nacisté. Jakým zlem byli pro náš národ a pro lidstvo.

Když bych měl hodnotit samotný film, který pracuje s tak náročným, závažným a šokujícím tématem, tak předat jakési poselství se mu povedlo.
Patří mezi nejzávažnější a nejpovedenější historické filmy – a to neobsahuje příliš mnoho údajů, ani bitev (jak to bývá zvykem).
V něčem je na tom hůře. Sice se odehrává tam, kde by měl, nicméně herci byli vybráni naprosto katastrofálně. Nevím proč Klopfer vypadá spíš jako Bühler a Bühler by zas měl hrát spíš Hendricha.
Samotný Heydrich vypadá jak kdyby utekl z Pomády. Ne, postavy se nepovedly.
A nakonec ani český dabing (jehož já jsem obvykle zastáncem), ten je též bídný.

To však není tak důležité, poselství filmu je to hlavní.

Když film skončí, jste rádi, že sedíte u obrazovky a jste živi a zdrávi. Že za okny je klid a ticho, nehrozí střelba nebo nesyčí plyn (resp. nesypou se granule Cyklonu B).
Dokonce i ten rej a štěkot v Poslanecké sněmovně je jakousi zárukou klidu a bezpečí – špatná demokracie je pořád lepší, než sebedokonalejší totalita. A to přesně tento film dokazuje.

Jediným potěšením z filmu nám může být, že ta bezcitná zrůda – Reinhard Heydrich – zemřel rukama československých vojáků a navždy se tak Čechoslováci proslavili jako Ti, kdo zabili druhého nejvýše postaveného muže Říše. Sláva jim! Vděčné může být celé lidstvo.