Nasadit a strhnout modrý proužek z českých SPZ

Smyslem českých dějin po roce 1989 bylo se vrátit do Evropy. Jakmile jsme vstoupili, chceme zase pryč. Nikdy nepochopené evropanství jsme nahradili nacionalismem. Máme vůbec odvahu spolupracovat na něčem velkém, nebo se uzavřeme?

Začalo to modrým proužkem na SPZ. Když okolo projíždělo takové auto, znamenalo to, že jsou to obvykle Němci nebo jiní Evropané. Auto to bylo vždy lepší než měla většina Čechů. Hrozně jsem se tehdy těšili, až ten modrý proužek se dvanácti zlatými hvězdami budeme mít na poznávací značce také. Byl to symbol něčeho lepšího, symbol toho, že patříme do té lepší části světa.

Kdo má proužek na SPZ, ten nemůže být rozvojovou zemí a nepatří k “východní Evropě”. Modrý proužek, to značí, že jste součástí klubu tak trochu vyvolených zemí, které měly z části štěstí a z části si to tvrdě vydřely, že patří k nejrozvinutějším na světě. A to nejen z pohledu bohatství, výše platů či majetku připadajícího na jednoho člověka. Ale funguje tu transparentní justice, nebují korupce, zdravotnictví je na vysoké úrovni a školství kvalitní. Média tu mohou svobodně informovat a stát je spravován transparentně a demokraticky. Všeho je relativní dostatek. Věci se neřeší horkou hlavou, ale debatuje se o nich. Pokud možno, bourají se zbytečné překážky, nejen ty, které brání cestování, obchodu i práci. Platí princip, že co nezvládne jeden, v tom jsou všichni dohromady silnější a vzájemně si pomůžou. Ale hlavně - všichni mají něco společného, ale jsou i trochu rozdílní, a to se toleruje a dokonce chrání. A to nejen ve smyslu kultury, váží si i přírody. Bohatství, svoboda, právo, cestování a prestiž. Tak nějak by se dala shrnout vize sjednocené Evropy v době, kdy do ní Česko přistupovalo.

Tehdy jsem nechápal, proč existovali lidé, kteří byli proti vstupu Česka do Evropské unie. Jasně, nikdy u nás nevymizeli komunisté ani náckové, kteří chtěli uspořádání Evropy úplně jinak - obvykle v područí někoho. Nechtěli unii rovných, kteří spolu budou silnější, ale prahli po jednodušším prostředí, kde vládne jeden hlas. Ať už ten z Kremlu nebo Reichstagu. Ale euroskepticismus se netýká jen takových extremistů. Dnes lidi, kteří vidí ve spolupracující Evropě nějakou hrozbu, alespoň chápu. I když mnozí z nich jsou jen oběti neférových informací. Při mediálním honu za senzacemi a politickém boji o hlasy co nejvíc vyděšených voličů se není čemu divit.

Euroskepticismus a vlastenectví

Přesto jsem si i já prošel po referendu érou euroskepticismu a dokonce antiamerikanismu. Už tehdy, po roce 2004, nebylo těžké najít první zárodky konspiračních webů - z nichž mnoho existuje dodnes a stojí ve stínu těch “nových” a úspěšnějších. A konspirační weby byly pro mladého člověka velmi zajímavé. Již tenkrát, vedle různých bombastických článků plných odhalení, provozovaly slušnou protievropskou a protiamerickou masáž. Navíc brzy na protievropskou notu začal hlasitě brnkat prezident Václav Klaus za větší či menší tolerance všech ostatních politiků. Když slyšíte jen jeden názor, je lehké mu propadnout. Dodnes si myslím, že neexistence silného proevropského proudu v české veřejné diskusi způsobila euroskeptickou epidemii mezi Čechy. Stejně jako kdysi já, hodně lidí tehdy slyšelo jen jeden názor a nebylo s to se mu bránit. Jak pak můžou Češi rozumět evropanství?

Mě kupodivu k evropanství dovedlo to, co mě přivedlo ke konspiračním webům - nejen zvídavost, ale i hloubavost. “Co když je to nějak jinak? A proč někdo podporuje EU, když všichni říkají, že je tak zlá?” A hodně mi pomohlo i české vlastenectví, které, jak už jsem tu  před téměř osmi lety napsal, se s evropanstvím vůbec nepříčí. Svým způsobem se spíš naopak doplňují.

Dnes není mnoho slušných pramenů k evropanství. České školství evropanství buď ignoruje, nebo ho osekává na jakési byrokratické dějiny smluv Evropských společenství. S nadsázkou říkávám, že je to konspirace, protože dětem neznechutí myšlenku sjednocené Evropy nic víc než poslouchání něco o Římských smlouvách, prázdné židli, maastrichtských a kodaňských kritériích nebo Lisabonu. K tomu si média zvykla, že chtějí-li mít vysokou čtenost, musí o Evropě psát v negativním smyslu. “Brusel” nařídil, omezil, zakázal, potrestal. Jakékoliv pozitivní články o EU vychází z nudných partnerských projektů s institucemi a jsou psané až úřednickým stylem. Výjimku v mediální produkci tvoří mnohdy velmi slušné komentáře, ale ty do zpráv a na titulní stránky či homepage nepatří. No a i politici v drtivé většině zjistili, že příběhy o “diktátu zlého Bruselu” fungují na voliče nejlépe. Spolupráce, mír, prosperita jako by byla sprostá slova.

Mýty o Evropské unii

Evropská komise už dlouho sestavuje seznam mýtů o Evropské unii i s jejich vyvrácením. Seznam mýtů z let 1992-2017 (sic!) anglicky zde, další česky zde a zde. Kampaň EU vs Disinfo každý týden odhaluje šílené mýty a lži o EU, které se šíří obvykle z Ruska (web zde, facebook zde).

Ve výsledku není ani slušná debata o Evropě možná. Protože kdykoliv sklouzne v únavné obraně Evropské unie a vyvracení mýtů. Takže místo, abychom řešili naše místo v Evropě a směřování Evropy, pořád dokola musíme bourat mýty o “zakázané” zabijačce, ohnutých banánech a okurkách, zákazu dětem nafukovat balonky, hordách úředníků, diktátu Bruselu apod.

Kvůli únavnému boji proti mýtům nezbývá mnoho prostoru na opravdovou debatu o Evropě. Následně trochu zapadávají články či knihy, které se Evropou zabývají vážně.

Mě k zájmu o evropskou myšlenku přivedl T. G. Masaryk. Jako vlastenec jsem měl jeho knihy za “povinnou četbu”. A už v nich nalezneme poměrně odvážné výzvy k vytvoření evropské federace. Byť to, alespoň v dílech a proslovech, jež jsem četl, nebylo nikdy “jádrem pudla”.

Tyto Masarykovy nekonkrétní vize mě přivedly k informacím, jak sám už jako prezident podporoval činnost tzv. Panevropské unie. A že tato “předchůdkyně Evropské unie” (což je hodně zkreslená definice) měla své kořeny v jižních Čechách. Její zakladatel, Richard Coudenhove-Kalergi, sepsal knihu Pan-Evropa, která se dá sehnat v českém překladu. Domnívám se, že právě tato kniha nejvíc zažehla můj zájem o evropskou problematiku a evropskou myšlenku. Psaná sice už ve 20. letech (tehdejší české vydání mělo obal navržený od Josefa Čapka a předmluvu od Edvarda Beneše), ale jako kdyby odpovídala na mnohé palčivé otázky dnešní doby. Kdo hledá odpověď na otázku “k čemu potřebujeme Evropskou unii” a “proč by se měla Evropa spojit”, tato kniha mu z velké části odpoví.

A to nebyla jediná “česká stopa”. Nebyl to jen prezident Masaryk nebo Coundehove-Kalergi, který byl z poloviny českým Rakušanem a z poloviny Japoncem. V naší historii to byl především král Jiří z Poděbrad, který jako první přišel s ideou na sjednocení Evropy bez významné role církve, nebo Jan Ámos Komenský. Z nám bližšího období mě překvapila slova Ferdinanda Peroutky o Spojených státech evropských a samozřejmě mezi velké podporovatele (a zároveň silné kritiky) evropské integrace patřil Václav Havel. Po dalších takových českých osobnostech dál pátrám.

Evropská myšlenka má 2500 let

Samotná evropská myšlenka je prastará. Přibližně 2500 let. Už totiž v antickém Řecku myslitelé prosazovali sjednocení a ne nadarmo najdeme na dnešních eurobankovkách vyobrazení princezny Európy ze slavné řecké báje.

Přesto ani v roce 2017 to nevypadá, že by se Evropa opravdu sjednotila. Neprobudily jí k tomu ani dvě světové války a jedna studená. Českou (a zčásti celoevropskou diskusi) dusí euromýty a s nimi spojená takřka absolutní neznalost problematiky. Ale také někdy nemotorné činy evropských institucí.

Přibyly nám modré proužky na SPZ, dostali jsme se do prestižního klubu, který naši zem postavil na nohy. Vrátili jsme se do Evropy a splnil se nám sen, ve který doufají mnohé národy na východě. Ale Češi to vše vzali tak nějak bezcitně technicky, úřednicky, bez evropanství a bez evropské myšlenky. Pro nás jakoby modrým proužkem s dvanácti zlatými hvězdami skončil smysl našich dějin a hledáme nyní nový cíl. Nový směr českého státu a národa. Chceme něco znamenat a tak místo spolupráce na velkém evropském projektu chceme znovu vystupovat a stát se “hrdiny”.

Co bude až se nám to povede? Strhneme modré proužky a zase nebudeme vědět, kam se dál vydat. Budeme dál hledat smysl a cíl našich dějin. A celé to bude úplně zbytečné, stačilo by jen pochopit, že smysl českých dějin neskončil vstupem do Evropské unie, ale naopak začal. Ale nejdřív musíme evropskou myšlenku pochopit a nemít z ní strach.

Tento článek měl být prvním ze série o evropské tématice, jíž bych rád tak trochu přispěl k české diskusi o Evropské unii. Nakonec je už druhý. První se týkal kvót. Měl původně navazovat na několik starý text "Jak jsem se stal vlastencem", ale konceptem ho přesahuje.