Jak jsem se stal vlastencem

Je to vskutku prostý příběh.Titulek Vám nejspíš lže, protože vlastencem jsem se ani v konkrétní chvíli nestal, jakože jsem si ten fakt uvědomil.To bylo tehdá před pár lety. Pohodlně jsem si seděl v křesle v obýváku a jako každý den sledoval večerní zpravodajství.

Ceskoslovenská vlajka, Národní památník na VítkoveP. Štepán

Náš stát akorát vypravoval vojenské lékaře do Afghánistánu a reportéři byli při tom.

Vojáci stáli seřazeni v pozoru, oděni do pískových maskáčů a chystali se na odlet. Předstoupil před ně ministr obrany a měl krátký a docela pěkný projev.
Zmiňoval proč vojáci do Afghánistánu letí, jaké hodnoty zastávají, jak se mají chovat a reprezentovat svoji vlast a nakonec se rozhovořil o naší vlajce. Mě mrazilo v zádech a zaujatě jsem ho poslouchal.
V tu chvíli, při slovech o vlajce, mi to došlo – já jsem vlastenec.

I když myslím, že kořeny mé „lásky k vlasti“ (jakkoliv pateticky to zní) se táhnou hlouběji do dětství.
Dost za to vděčím babičce z máminy strany, která mi jako jedna z prvních vyprávěla o Masarykovi, první republice, Sokolu (jehož byla členem), o druhé světové válce, Heydrichiádě, Lidicích a tak dále. Však to byly mimo jiné také tóny sokolských vlasteneckých písní, kterými nás se sestrou uspávala.
Neopakovatelně emotivně dokázala zazpívat „Stáli sokolíci“, i teď mě při vzpomínce skoro teče slza po tváři. A když znělo „Lví silou“, tak se člověku naopak rozzářil úsměv na rtech. To ona mi věnovala obrázkový časopis formátu A3 s fotografiemi Tomáše Garrigue Masaryka. Nedávno jsme si dokonce oba koupili mapu České republiky, jež byla přílohou Lidových novin. Dneska se shodneme na tom, že Praha je daleko krásnější než Paříž… což je nesporný fakt.

Koneckonců i můj táta, i když mnohem méně uvědoměle, měl vždy vlastenecké cítění. Už jen to, že si nikdy nekoupil jiné auto, než značky Škoda. Sice dávno v rukou Němců, přesto něco českého na nich stále je. Třeba dobré motory.
Vzpomínám si i na dědovy příběhy o ruské okupaci v roce 1968 nebo jeho lásku ke krajině Lužických hor, kde máme chatu… Mimochodem, i ten se nakonec uchýlil k novým „škodovkám“.

Takže z těchto malých střípků jsem tento zajímavý pocit, nešvar a nebo snad jen „kouli na noze“ získal. A nijak toho nelituji.

Už od dětství jsem měl rád když naši sportovní reprezentanti vítězili nebo se dobře umisťovali. Miluji úspěchy našich vědců, umělců, stavitelů, inženýrů, architektů, strojařů, kuchařů, cestovatelů a mohl bych pokračovat donekonečna. Zkrátka našich lidí.

Jo, mám rád lidstvo jako takové a jeho úspěchy (zvláště na poli vědy). Ale ten český mě potěší vždy víc.

No a ta naše krajina… hezká jako i jinde na světě, jenže tady mi rozumí, tady vím, co si můžu dovolit, jaké zvíře mě může kousnout a jak tu chutná pivo. A pak… i ta čeština a její nářečí jsou krásné. Vůbec, to všechno. I ty naše holky. No ne? :-)

Takže tak to bylo, možná to tak ještě bude… uvidíme.
Víc dneska nic, bo k definicím se nehodlám pouštět. Víte vůbec, jak je těžké definovat pojem vlastenectví, vlast nebo národ? Pfff, někdy to zkusím. Bude sranda.
Jde totiž o věci hodně subjektivní a co člověk, to jiný názor. O tom tedy někdy příště.