Čech nebo Evropan?

Tuhle jsem měl možnost odpovídat v jedné netypické anketě, prováděné formou hry. Ta hra spočívala v tom, že se místnost rozdělila vpůli imaginární osou. Prostor od osy vpravo byl určen pro odpověď „ne“, prostor vlevo pro „ano“. Pak se položila otázka a lidé si stoupali relativně od osy podle jejich uvážení. Kdo se nalepil vpravo na zeď, vyjadřoval radikální NE. Kdo se motal okolo osy, buď nevěděl, anebo se jen mírně klonil na jednu stranu.

Byla to vcelku zajímavá podívaná. Padla řada záludných otázek. Máte rádi Václava Klause? Chtěli byste bydlet v domě s Araby? Jste pro registrovaná partnerství? K tomu i řada dalších veskrze osobních.

Jedna otázka mě však zaujala více než jiné.
„Připadáte si víc jako Čech nebo jako Evropan?“

Už jen ten základní nesmysl mě trknul – cožpak Češi nejsou Evropané? To je jako položit Číňanovi otázku, jestli je víc Číňan nebo Asiat! Asi by vykulil oči a netušil, co má odpovědět.
Samozřejmě jsem věděl, jak byla otázka zamýšlena. Správný výraz by byl asi euroobčan, ne Evropan.
A i přesto – cožpak člověk ztotožněný s EU nemůže být Čech? A naopak Čech se nesmí cítit jako občan EU?
To jsou mi novinky na tom světě. Navíc jsem se podivil, kolik lidí poklusem běželo do prostoru „Evropana“. Sám jsem byl na rozpacích. Však jsem Evropan, Evropu mám rád, ale jsem taky Čech a Česko mám taky rád. Nakonec jsem ostentativně zalezl do „české“ části místnosti. Tam nás bylo pouze pár.

Tohle černobílé vidění světa je mi proti srsti. Vytváří se skoro všude.  Jednou jsou to „komunisti-nekomunisti“, jindy „modří-oranžoví“ a tady jde o stav „Evropané-antievropané“.
Třesky plesky, Evropan je jen zobecňující pojem. Nijak se nevylučuje být člen jednoho národa a zároveň Evropan, chcete-li, tak euroobčan.
Ani se pak nedivím, že leckdo je proti EU, když se tahle blbina lidem vtlouká do hlavy. „Ty jsi Čech, nesmíš být Evropan.“
Blbost!

Já to vidím stejně, jako jeden můj dobrý kamarád.
Když jsem v Evropě, například ve Francii. Tak je pro mě ta Paříž i Seina cizí. Nerozumím jim. Jazykem ani myšlením. Ale když se ocitnu, dejme tomu, v Pekingu, tak je to úplná odlišnost.
Všechno je jiné. V jazyku lidí nepoznáte základy slov, tradiční posunky nefungují a leccos si vykládají jinak. Vysvětlovat Číňanovi (chudák Číňan, pořád si ho tady půjčuju, budu ho muset vzít na naše dobré pivo) kde je Česko a že tu bylo kdysi nějaké Československo, dodat že vše bylo velké asi jako jeden jejich okres… to by bylo moc složité.
To jsem pak Evropan. Ono nakonec mezi turisty v takové zemi potkat třeba Brita či Němce není k zahození. Anebo rovnou Poláka. To je najednou radosti. Pár slov si rozumíte (však jich je plno na společném latinském základu) a zbytek dohádáte rukama a nohama. Rozhodně lépe, než s čínskou recepční v hotelu – pokud tedy neumí anglicky.
Při návratu z tak daleké ciziny člověka potěší i letištní dráha v té Paříži. Vše se to tváří nějak povědomě. Pak je Paříž víc „doma“, než Peking.

Završil bych to dvěma moudrými a pravdivými citáty.

Chceme-li být národní, musíme být mezinárodní.
T. Baťa

Mezinárodnost? Nebudeme vykládat, co již opakováno do omrzení, že mezinárodnost není beznárodnost a protinárodnost.
T. G. Masaryk