Ležím si na pasteli a koukám do bílé stěny. Tak co bude dál ? Nevím. Rád bych NĚCO dělal. Ale CO ? ...
A konečně. Nějaký pokyb na pokoji. Nemůžu se otočit a tak jen čekám, jestli ke mě někdo příjde. Ano, někdo přišel a je to dokonce pan primář. Usedá vedle mě na postel a sleduje co dělám. Koukám na něho. Po chvíli se postaví a zavelí: zkuste pohnou pravou rukou. Nic. Hm, tak zkuste pohnout prsty na pravé ruce. Snažím se, ale nějak to nejde. Zahýbal jsem jen prostředníčkem. Chci mu něco říct, ale místo toho jen něco zachrchlám. Primář se na mě podívá a ptá se: Chcete mi něco říct? Očima ukazuji na levou stranu. Pan primář se usměje: Výborně, vidím, že na levé ruce se hýbou všechny prsty. Moc dobře. Pak se postaví a loučí se se mnou: tak ty prsty, pane Slezák, procvičujte a já se na vás zajdu zase podívat. Odcház....
Koukám na protější stěnu. Je na ní nějaká velryba. Asi to malovaly nějaké děti. Koukám na ni chvíli a náhle si uvědomím: nomáda tai či. Normálně to je TAI ČI. A tak, jak jsme se učili, klouzám očima po jejím hřbetu, pak kolem bříška a zase dokola a dokola. Snad stokrát. Hm, a co teď ? Vedle je ve stěně ještě skoba, ale nic na ní není.
Čím si ještě ukrátit pobyt v nemocnici ? Chvíli zkouším pocvičit levo i pravou ruku a pak ... pak si třeba budu počítat ovečky. Jedna ... dvě ... tři .. dvěstědvacetjedna ... odveře se otevřou a ozve se: oběd. Přistupuje ke mě sestřička ... no, tak ta je pěkně mladá ... hádám, že přez třicet nemá. Usedá s podnosem na postel a nabírá NĚCO (nevidím, co to je). Když mi dává lžíci k ústům, dám hlavu trochu stranou. Ale copak ? Nemáte hlad ? Kouknu se jí do očí a skoro neunatelně zavrtím hlavou. Nepřemlouvá mě. Postaví se i s podnosem a odchází uličkou k servirovacímu vozíku. Sleduji houpání boků ... chůze jako manekýnka. Pak kouknu znovu na prázdnou skobu a zapomenu na sestřičku. Co tam bude viset za obrázek ? Napravo od skoby je skříň. A v ní ... jó, jó, tam je moje civilné oblečení. Když mě Jirka převlékal do pyžama, sledoval jsem, jak vše úhledně srovnal a dal do poličky ve skříni. Bez jediného slova. Měl jsem ho rád. Nikdy ho nic nerozčílilo, nevyvedlo z rovnováhy. Asi tu už zažil spoustu příhod ...
Nalevo bzučí moucha. Otočím trochu hlavu a sleduji její pochod po okně. Pak se zase zadívám na skobu a uvažuji: hm, tak kolik dnů už tady jsem ? Dva, tři a nebo čtyři ? Nevím a celkem je mi to jedno. Jeden den jako druhý. Nějak se mi "vzdouvá" břicho. To by chtělo asi zajít na velkou, ale kde ? Zatím to jde a nejsou to nějaké nesnesitelné tlaky.
Výročí se mají slavit, ale může se slavit takové výročí: SEDM let od první mrtvice Ale proč ne ? Zírta ted mám důležité osobní výročí: SEDM LET ...opravdu JEN SEDM ? A mi se zdá, že od té doby uběhlo mpžná dvacet let. Ten čas ? Jednou se vleče, jednou utíká, jednou se nehýbe vůbec ... ten nás tedy zkouší :-))
Příjemné pondělí
Petr Slezák :-)
