Jaroslav Foglar - Mistr hororu

Uvědomil jsem si to při letním vychutnávání Chaty v jezerní kotlině: Foglar je nejsilnější v pasážích, které mají vyvolat napětí či strach. Tehdy je mistrný a bravurní!

Stokrát jsem již četl věty o tom, jak Pavel Zeman stojí za bouřky na půdních schůdkách a pojednou v záři blesku "Tam nahoře se cosi nevýslovně ohyzdného šklebí a chechtá ... a pohybuje po schůdkách k němu - k němu - k němu!" a stokrát mi přejel mráz po zádech! Ať kdysi jako klukovi či dnes jako pánovi ve středních letech.

V evokaci napětí a hrůzy je Foglar dokonalý a neostýchám se jej v tomto směru přirovnat k nejlepším světovým hororovým klasikům, jako jsou třeba Lovecraft či Ambrose Bierce.

Napínavá ponurost prostupuje vlastně všechna Foglarova stěžejní díla, zčásti snad jako vědomý protiklad hlavní optimistické linie oslavující mládí, zčásti snad nevědomky, jako výraz druhého, trochu morbidního Foglarova já.

Kolik jen mrtvých napočítáme ve foglarovkách:

V Chatě v Jezerní kotlině hned v úvodu umírá otec Pavla Zemana, bývalý slavný boxer, který se, ač nemocný, nechal přemluvit k exhibici a zemřel přímo v ringu před očima svého syna. Nad Jezerní kotlinou se vznáší duch před lety tragicky zemřelého chlapce Vendy Jílka a jeho tehdejší kamarád, který se z neštěstí pomátl a dnes jako "pomatenec Dernet" je hlavním šiřitelem strachu v knize, také nakonec zahyne.

V Záhadě hlavolamu máme samozřejmě mrtvého Jana Tleskače, který se stal obětí chamtivého zla. Starý Mažňák, Tleskačův pronásledovatel a vrah, nakonec na své zlé činy doplatí ošklivou smrtí z krysí nákazy, která "rozkládá krev". Opakované procházení podzemní Hřbitovní chodbou s náhrobními kameny mnichů je jen jedním z mnoha strašidelných zážitků, kterým jsou Rychlé Šípy vystavovány takřka na každém kroku. V původních vydáních podtrhují temné stránky vyprávění i kongeniální ilustrace Jana Fischera: jedna z nich - tvář Jana Tleskače, která se jako přelud vznáší nad rozsypanými stránkami deníku, mě jednu dobu pronásledovala i ve spaní.

V pokračování Hlavolamu - Stínadla se bouří, sepsaném s několikaletým odstupem, přichází smrt ještě častěji: na stopu hlavolamu nás uvede výpověď mezitím zemřelého Emila Hačiříka, na starém lístku Vonta Vrány je zmínka o zmizelém a zřejmě mrtvém chlapci Dymourovi, je zde mrtvý Robert Komour z vontské kroniky, jehož smrt umožnila Vojtěchu Vontovi sjednotit Stínadla, zdánlivě mrtvý Mirek po pádu z žebříku, a co mně vždy bylo líto nejvíce - zahyne i věrný pes Rychlých šípů Bublina.

Zelená příšera, řádící v jedné z prvotin, Hoších od Bobří řeky, je spíše zlomyslná než hrůzná (jak také jinak, když je to jen Rikitanem režírovaná zkouška statečnosti a bystrosti hochů), děj je ovšem uvozen smutným příběhem Roye, skvostného chlapce od Bobří řeky, který skončí jako ohlodaná kostra a jeho žalem zlomený otec jako zmrzlý tulák. Na konci jedné z kapitol, symbolicky v souznění s nadcházejícím podzimem, zemře starý vetešník Kretzeles, k němuž hoši vozili sběr, aby si přivydělali na své záliby.

Dobrodružství v Zemi nikoho z období foglarovské renesance na konci 60. let se odehrává v bývalém důlním prostoru a i zde máme co do činění s dávným mrtvým, nastupujícím na scénu za patřičně dramatických okolností, kdy i chlapeckým hrdinům jde o život.

A co kreslené Rychlé Šípy: nedostižný Maxmilián Dráp, zemřevší žalem poté, co "spálil omylem obálku s modrým Mauritiusem, jeho největší pýchou" a další ponuré skvosty - Štětináč odřezávající pracku mrtvé kočce, tyran zvířat a jeho psí hřbitov, mrtvá bába Jeremiáška, karbaníci ve sklepě s rakví a mnoho dalších dramatických, ošemetných situací, které jen zázrakem nekončí smrtí či zraněním. A k tomu ve výchovných epizodách vpravdě erbenovsky neodvratné a nemilosrdné následky neopatrnosti či nerespektování pravidel - bruslící chlapec zahynuvší pod prolomeným tenkým ledem, smrtelný úder blesku do člověka běžícího při bouřce varování navzdory, další utopený vinou nevšímavosti okolí, zaviněné předchozím falešným voláním o pomoc, oko vystřelené flobertkou v rukou nedospělého, infarkt sportovce, který skočil uhřátý do vody ...

Kromě umného vplétání starých záhad, tajemství a smrti do současného děje je Foglar unikátní svou schopností vytvořit alternativní tolkienovský svět hned za humny -  dobrodružství a nástrahy čekají "někde jinde", ale to "jinde" je hodně blízko, vlastně jenom kousíček odtud - za Rozdělovací třídou, za pár roklemi a skalními stěnami, v nedaleké čtvrti vzdálené jen několik tramvajových stanic ... Stačí tam vejít a jsme v jiné realitě, kde se může odehrát cokoliv, a my čtenáři tomu nadšeně věříme a skoro nedýcháme samým napětím a obavami, zda to dobře dopadne. A dávno před Strugackými nacházíme ve výpravách do Stínadel, tajemné Řásnovky, Jezerní kotliny stalkerovský motiv - v původním smyslu slova výpravy do zakázané oblasti, do neznáma a nebezpečí.

Právě tento geniální mix je ono nepostižitelné "něco", co již mladého Foglara spolehlivě odlišilo od mnoha dalších zručných autorů té doby, kteří se skautské či obecně chlapecké tematice rovněž věnovali, ale psali "jen" dobrodružně či didakticky, Foglarova věhlasu ani zdaleka nedosáhli a dnes jsou takřka zapomenuti.

Kdoví, jakých mistrných děl bychom se byli dočkali, kdyby této stránce svého talentu otevřel Foglar stavidla naplno. Na druhé straně, asi bychom byli ochuzeni o knihy a příběhy, které obohatily již několik generací včetně mne a mých dětí a které budou nepochybně kráčet dál časem, dělat radost čtenářům, vzdělávat k čestnosti, aktivitě, přátelství a vlastenectví a přitom nenápadně strašidelně lechtat.

Za všechno, Jestřábe, díky!