XI. Sjezd ČSBS, aneb když ruka ruku myje

Za svůj život jsem zažil několik sjezdů. Byly ustavující, slučovací, řádné i mimořádné. Tenhle byl sice řádný, ale velmi mimořádný a zřejmě pro mne i pro bojovníky poslední.

Ke dni konání XI. sjezdu, tj. k 10. červenci 2021 měl ČSBS údajně 72 oblastních organizací. Z toho 47 v Čechách a 25 na Moravě. Na sjezd byli pozváni delegáti z 56ti z nich, z čehož plyne, že 16 oblastních organizací nemělo zastoupení, což je téměř čtvrtina. Shodou okolností to byly organizace „problémové“, které vedení našeho svazu „zlobí“. Třeba tím, že včas neuskutečnily členské schůze, na kterých by byl zvolen delegát a jeho náhradník na sjezd. Co na tom, že v daném období byly podobné akce z pandemického důvodu zakázány. Takže paradoxně organizace, které porušily vládní nařízení a schůzi uskutečnily, svého delegáta měly a ty, které vyčkávaly a čekaly, jak se stav každé pondělí změní – to nestihly. Naše oblastní organizace si poradila hlasováním per-rollam, a tak jsme se vyhnuli oběma problémům.

Nastal den „D“ a hodina „H“. U prezence v přízemí TOP hotelu vítá delegáty nejambicióznější žena, co znám - TOP manažerka (její vlastní slova) MUDr. Müllerová. Ještě na poslední chvíli se snaží získat přízeň přítomných pro volbu předsedy/kyně svazu. Je bez respirátoru, a tak si alespoň udržuji dvoumetrový odstup, což mi znemožňuje přijmout i její nabízenou ruku.

Začal program a tím i nekončící řada trapností, neprofesionality, chyb a přešlapů. Jen namátkou: Nikdo nepředstavil zřejmě vysoce fundovanou operní pěvkyni, která zapěla hymnu. Pouze zazněl příkaz předsedajícího - povstaňte zazní hymna. Očekával jsem reprodukovanou hudbu, když se k mikrofonu prodrala mladá žena a nechala zaznít svých 100 kvalitních decibelů. Pokračováním mělo být Vzdání pocty padlým bojovníkům a zemřelým členům za doprovodu večerky. Na to předsedající zcela zapomněl, aneb se začal (poměrně dost neformálně) vítat s hosty. Značná část jich byla z KSČM. Některé představil, na některé zapomněl. Se značným zpožděním se dostavil i předseda SPD Tomio Okamura. Delegáti se poté dozvěděli, jak to byl šikovný chlapec, když si hrál pod okny současného předsedy svazu Jaroslava Vodičky. Následovaly pozdravné projevy všech hostů. Většinou plytkým slovním balastem nás hosté okradli o hodinu času, což se hodilo v následující době jako výmluva, že nezazněla ani jedna z deklarovaných zpráv, a tudíž ani diskuse k nim. Tak nebylo možné se kupříkladu zeptat, proč Zpráva o hospodaření ČSBS zahrnuje z pěti let mezi sjezdy údaje pouze za roky tři.

Po odeznělých zdravicích se hosté v doprovodu (nyní již bývalého) předsedy svazu odebrali do přilehlého salonku, odkud bylo občas slyšet, jak se stoupající hladinkou nabývá jejich hlas na zvučnosti.

První sjezdové hlasování bylo o tom, že nebudeme respektovat nařízení vlády o režimu v uzavřených prostorách a delegáti odloží respirátory (které stejně nasazené neměli). Hlasovací lístky vylétly nahoru a předsedající konstatoval, že optická většina je pro. Po celou dobu jednání jsme tedy v respirátoru zůstali pouze tři.

Na každém sjezdu by měla být zhodnocena dosavadní práce a plnění úkolů stanovených sjezdem předcházejícím a návrh úkolů do budoucna. K tomu slouží celá plejáda zpráv: Zpráva o činnosti ČSBS od X. sjezdu a návrh hlavních úkolů, Zpráva o hospodaření ČSBS, Zpráva Ústřední kontrolní komise a Zpráva Rozhodčí rady. Vrcholem byl již zmíněný fakt, že Zpráva o hospodaření ČSBS zahrnovala z pěti let mezi sjezdy údaje pouze za roky tři, a to ještě s mnoha opomenutími a nedostatky. Dostali jsme zprávy sice v písemné podobě – ovšem právě s mnoha vadami a nedostatky, které se ve slušných společenstvích upraví nebo opraví na základě připomínek z diskuse. Moderátor sjezdu, bratr Kulfánek toliko konstatoval, že zprávy byly zaslány písemně a diskusi, se šarmem sobě vlastním v tomto okamžiku nepřipustil, anžto se již všichni těšili na příděl korýtek.

A tím se dostáváme k další neskutečné sjezdové záležitosti, což byla právě volba – a to všeobecně. Už volba sjezdových komisí: mandátové, volební a návrhové byla pro nezainteresovaného veselá taškařice a pro nás smutná skutečnost. Členové těchto pracovních komisí nebyli evidentně poučeni, netušili, co je náplň komisí, co mají dělat a jak to mají dělat. Tři zcela zmatení skrutátoři nebyli schopni sčítat přes desítku a volby se musely často opakovat. Předseda volební komise vyhlašoval výsledky, které byly velmi, ale skutečně, velmi nevěrohodné. Zřejmě jsme poněkud šokovali členy volební komise, když prohlašujeme výsledek volby několikrát za chybný. „Sakra, jak to řadový delegát může poznat“. Zcela jednoduše - když dva vedle sebe volíme stejného kandidáta a on ve výsledku získá pouze 1 hlas, tak bude asi někde chybka. Volby předsedy dopadly tak jak se dalo předpokládat – ze 48mi přítomných a hlasujících delegátů, odevzdalo hlas bodrému a lidovému plukovníku Vodičkovi 30 z nich. I další volby byly podobně smutné. Jediným pozitivem bylo, že ambiciózní zubařka Müllerová se nestala ani předsedkyní, ani 1. místopředsedkyní, ani řadovou místopředsedkyní – na kteréžto všechny funkce si brousila zuby a vytrvale kandidovala. Tyto vrcholné funkce se staly kořistí „plukovnické chunty“ – Kulfánek, Mikulčák, Andres a 1. místopředseda bratr Martin Žižka z Brna.

Schválení novely stanov svazu se smrsklo na hlasování o přejmenování svazu na Český svaz protifašistických bojovníků. Přesto, že vedení ČSBS neustále tvrdilo, že většina organizací je pro nový název, zde pro něj hlasovali pouze dva (?) delegáti. Je dobře, že ti, kteří jméno svazu zprofanovali, se nebudou moci schovat za název nový a budou muset vyvinout úsilí k očištění jména starého nebo nadále nést následky používání jména jimi poněkud zneváženého.

Následuje potvrzení nového ÚV Svazu z delegátů sjezdu zvolených na oblastních konferencích a sněmech historických Sdružení ČSBS, aklamací všech delegátů sjezdu, což je zřejmě jediným bezproblémovým bodem.

Teprve když je zvoleno nové nebo spíš staronové vedení svazu, následuje diskuse ke zprávám. Jednací řád stanovuje dobu na příspěvek v délce 2 minut, což je doba, po kterou lze vydržet pod vodou, ale nelze zásadním způsobem ovlivnit posun kola dějin. Plukovník Kulfánek čas hlídá ostřížím zrakem a znervózňuje diskutující hlášením průběžného času. Chytrý tah. Neomalené ovšem je, zařadit diskusi ke zprávám až po volbách. Na základě čeho si máme vybrat nové vedení – na základě toho, jak to staré pracovalo od minulého sjezdu – což by mělo být obsažené ve zprávách o činnosti, na základě programu a osobní vize do příštích let, se kterými by kandidáti měli delegáty seznámit. To je praxe v demokraticky fungujících společnostech. V těch ostatních se to řeší tímto způsobem. Nikdo z volených se nepředstavil (až na jednu výjimku). Nikdo se neobtěžoval přečíst a okomentovat zprávy, odpovědět na dotazy a náměty z diskuse, která vlastně ani neexistovala. Zvrhla se na zdravice sjezdu, nápadně připomínající dobu před rokem 1989. Jediné konkrétní dotazy a připomínky jsem měl já a odpověď předsedajícího - krále všech demagogů zněla: „Starému vedení svazu skončil mandát a nové ještě nezačalo pracovat. Na tvé otázky nemá tedy kdo odpovědět“. Tečka a puntík. Za minulá rozhodnutí zřejmě již nenese nikdo odpovědnost.

Nikdo už nám zřejmě neodpoví na otázku, proč nepožadujeme náhradu škody od účetní firmy, která nepředala nebo špatně zaúčtovala doklady za kontrolované roky, což představovalo zaplatit 890 000 Kč (splatných k 31. 3. 2020). Ministerstvu financí muselo být také vráceno 400 000 Kč nevyčerpaných (resp. nevykázaných) dotací za rok 2019.“

Nikdo už nám zřejmě nepodá konkrétní a věrohodné vysvětlení, jaký byl osud nemovitosti v Praze-Běchovicích (Na Vaňhově č. p. 157), případně finančních prostředků za tuto nemovitost získaných.

Nikdo nám zřejmě již nikdy pravdivě nezodpoví otázku, proč tiskneme Národní osvobození zřejmě téměř dvakrát tak draho, než kdybychom udělali aktuální poptávku.

Pokud se vrátím k jedinému kandidátu, který se delegátům představil a rozdal nám v písemné podobě svou vizi fungování a očištění svazu, bylo smutné, jaké mu byly činěny obstrukce. Možná to bylo i tím, že deklaroval, že by chtěl narušit vojenskou podobu vedení svazu – a to přece bratři plukovníci nemohou připustit.

Jako poslední bod programu – po ukončení sjezdu – bylo uvedeno vydání studené stravy. Už jsem si zvykl na to že na jednáních ÚV ČSBS, na které musí někteří členové vstávat ve 4 hodiny ráno a vrací se domů v pozdních nočních hodinách, dostanou za celý den od našeho zchudlého svazu pouze hrneček „lógru“. Proto jsem s povděkem kvitoval to, že budou delegáti odjíždět s výslužkou a nebudou muset po cestě na nádraží ještě shánět potravu. Nicméně skutečnost i u tohoto bodu odpovídala dosavadnímu průběhu sjezdu a delegáti nedostali nic. Nakonec svou historickou úlohu splnili, tak proč do nich dál investovat.

Již spoustu let se snažím více, či méně úspěšně řídit životním krédem, které mi dává odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu, abych pokorně snášel věci, které ovlivnit nedokážu a abych měl dostatek moudrosti, která mi umožní rozlišit rozdíl mezi prvním a druhým. Zde na sjezdu jsem poznal, že pomoci navrátit vážnost Českému svazu bojovníků za svobodu patří evidentně do druhé skupiny.