„Benešovy dekrety“ po sté a první

O takzvaných Benešových dekretech dnes mluví kdekdo, ale málokdo četl alespoň jejich seznam a ví, kolik jich bylo, proč byly vydány, k čemu ve své době sloužily a jakou mají hodnotu dnes. 

Navíc formulace „Benešovy dekrety“ je podle mne zhruba stejná zhovadilost jako „spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha“. Formulace vycházející z dobové rétoriky, ať již nacistické, či jiné, je přinejmenším zavádějící. Páchají se zločiny… a prezident Beneš podepsal dekrety schválené exilovou vládou stejně tak, jako dnes podepisují prezidenti zákony schválené parlamentem.  Jelikož parlament v té době neexistoval, byla exilová vláda jedinou představitelkou československé státní moci, která byla oprávněna vydávat zákonné normy pod názvem Ústavní nebo jen  dekret presidenta republiky. První dekrety vznikly již na počátku války (Ústavní dekret presidenta republiky č. 1/1940 ze dne 21. července 1940 o ustavení Státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR) a zpracovávala je jednotlivá exilová ministerstva. Přesto některá média vytvářejí dojem, jako by se jednalo o individuální aktivitu prezidenta Beneše, který po válce dekrety sám napsal, sám je podepsal a vyhlásil, aby vyhnal Němce, sebral jim majetek a poškodil i ty, kterým nezbývalo nic jiného než „z donucení“ přijmout německé státní občanství a vstoupit do NSDAP. Dekretů bylo vydáno do konce roku 1945 143. Po projednání v exilové vládě a po jejím schválení je kromě prezidenta podepsali: předseda vlády Dr. Jan Šrámek a členové exilové vlády Ján Bečko, Václav Majer, Ján Lichner, František Němec, Dr. Jaroslav Stránský a další. Poslední dekret podepsali v listopadu 1945 kromě prezidenta i předseda vlády Zdeněk Fierlinger a Dr. Jaroslav Stránský.

První poválečný dekret například zrušil všechny majetkové převody, které byly provedeny od zániku 1. republiky. Podle vzoru Francie podepsal prezident Beneš 24. 10. 1945 dekrety č. 100-104, které umožnily znárodnění zestátněním všech dolů, bank, pojišťoven a velkých průmyslových podniků. Podobná situace jako v Československu byla totiž v té době téměř ve všech okupovaných evropských zemích, které k vydávání dekretů také přistoupily. Okupací a válkou rozvrácené hospodářství bylo nutno co nejdříve vrátit do původních kolejí. Dekrety sloužily především tomuto cíli. Okamžitě se vznikem prozatímního Národního shromáždění také jejich vydávání ustalo a zákonodárnou moc převzal tento nový Parlament.

Zároveň si musíme uvědomit, že československá reprezentace nebyla klíčovým hráčem v poválečném uspořádání Evropy, a tak mnohdy jen duplikovala postup jiných států. Vydávání dekretů bylo mnohdy spojeno s plněním závazků stanovených v mezinárodních spojeneckých dohodách vítězných mocností. Týká se to především tolik diskutovaného odsunu Němců z českého pohraničí. Tento problém byl „na stole“ i koncem března 1945 v Moskvě, kde se konala porada mezi československými a sovětskými představiteli, na níž byly projednány základní otázky poválečného uspořádání záležitostí osvobozené Československé republiky. Jednání se účastnil Vjačeslav Michajlovič Molotov,  Andrej Vyšinskij a Valerian Alexandrovič Zorin. Z naší strany byl přítomen Eduard Beneš, Jan Masaryk a Zdeněk Fierlinger. Stěžejním problémem byla právě otázka transferu německého a maďarského obyvatelstva. Při jednáních zaznělo, že otázku transferu z Československa spojují vítězné mocnosti s otázkou transferu německého obyvatelstva z Polska, (respektive z území, jež Polsku po válce připadne). Zároveň zde padl názor, že nebude nutno vysídlit všechny Němce. Ze tří milionů by mohlo zůstat v Československu cca 800 000. Na jednáních z české strany zaznělo, že: „Je třeba vyslati především veškerou německou buržoasii, zatím co vůči německému dělnictvu lze postupovati benevolentněji“. Co se týče transferu maďarského obyvatelstva, bylo vyhodnoceno, že z celkového počtu 600 000, jich loajálních bude pouhých cca 200 000, kteří budou moci zůstat. Princip odsunu byl dále také zakotven v „Postupimské dohodě“, i když dohoda jako taková neřešila detaily odsunu. Dekrety v podstatě pouze konkretizovaly vlastní organizaci provádění odsunů.

Mezi další dnes nejvíce diskutované (a napadané), patří Dekret prezidenta č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově - právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, dále Dekret prezidenta č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa a také Dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Pochopitelně jsou tyto dekrety „populární“ díky tomu, že jsou napadány ze strany potomků těch, kteří z jejich titulu o majetky přišli a ve vleklých soudních sporech se snaží prokázat nevinu svých předků – a když to nejde, tak napadnout legitimitu ustanovení, kterými o tyto majetky přišli.

Ale vůbec už se nemluví o převážné většině z těch 143 dekretů, kterými byly upravovány další důležité části života poválečného Československa, jako byl Dekret č. 91/1945 o obnovení československé měny, nebo Dekret prezidenta č. 80/1945 Sb. o opětném zavedení středoevropského času, Dekret č. 85/1945, kterým se ruší školné na státních středních školách, Dekret 88/1945 o všeobecné pracovní povinnosti atd, atd. Bez zajímavosti není určitě ani Dekret 56/1945 o úpravě platu prezidenta Československé republiky, kterým byla stanovena výše jeho odměny na 3 300 000 Kč a dalších 3 300 000 ročního příspěvku na chod prezidentské kanceláře. Tento právní předpis byl zrušen až zákonem č. 10/1993 Sb.

Ústavním zákonem Prozatímního Národního shromáždění, jako legitimním Parlamentem ČSR, byly v roce 1946 všechny dekrety prohlášeny za zákon, resp. ústavní dekrety za ústavní zákon a jako takové jsou v průběhu let nahrazovány zákony novelizovanými. Z uvedeného vyplývá, že stejně jako že vojáci československé exilové armády Jozef Gabčík a Jan Kubiš nic nespáchali, ale splnili bojový úkol, který dostali, tak v podstatě v současnosti neexistuje žádný Benešův dekret, protože se z nich staly zákony ČSR okamžikem jejich schválení prozatímním Národním shromážděním. A tak je třeba je posuzovat a nakládat s nimi.