Dva roky prázdnin

Už jsme si zvykli na naplnění vizí Julesa Verna, cestujeme ZE ZEMĚ NA MĚSÍC, hlubiny oceánů brázdí ponorka NAUTILUS (dokonce atomová), ponořili jsme se DVACET TISÍC MIL POD MOŘE 

(překlad názvu knihy je nesprávný a tudíž zavádějící. V originále jde o dvacet tisíc „lieues“, což je starobylá jednotka délky, která odpovídá francouzské metrické variantě a je dlouhá 20cm. 20 000 lieues je tedy, již reálných 4000 metrů), CESTU KOLEM SVĚTA ZA OSMDESÁT DNÍ zvládáme zcela běžně třeba i autobusem a nyní konečně dochází i na poslední z daných vizí – naše děti budou mít DVA ROKY PRÁZDNIN. 

Ale ejhle, děti prázdniny nechtějí, baží po vzdělání a kolektivu, píší tklivé dopisy na všechny strany, aby se mohly do školy vrátit. Trpí při distanční výuce a od koukání do počítače je bolí očička.

Skutečně nevěřím svým očím. Prošel jsem vzdělávacím systémem této země od časů, kdy se chodilo do školy od 7mi let a to na 9 let. Poté se zkoušel experiment, který počítal s uceleným dvanáctiletým vzdělávacím cyklem. Dokument, který našel oporu v zákoně z 21. června 1978, prodlužoval povinnou školní docházku na deset roků. Současně ale zkracoval dosavadní devítiletou základní školu na osm roků (první stupeň byl zkrácen na čtyři roky). Všichni žáci pak museli dokončovat povinnou školní docházku na některé střední škole, přičemž střední odborná učiliště (na mnohých byly nově zavedeny i maturity, neboť bylo „politicky neúnosné, aby se mladá generace dělnické třídy nemohla ucházet o vysokoškolské vzdělání“ – pro které byla maturita nezbytnou podmínkou, a tak z učilišť vycházeli řemeslníci a prodavači s maturitou.)  Po listopadu 1989 byla v roce 1990 novelou školského zákona povinná školní docházka opět zkrácena na devět roků a současně byla prodloužena základní škola na devět let. Devátý ročník základní školy však nebyl povinný a žákům bylo umožněno odcházet na střední školy již z 8. ročníku. Záměr zákona, aby povinná školní docházka byla opětovně stejně dlouhá jako základní škola, tak dostal opět poněkud trhlinu. Tímto nepovedeným záměrem ministerstva školství, byla vytvořena situace, kdy nemohlo dojít k smysluplnému zformování koncepce výuky v 9. ročníku. Počet žáků v 9. ročníku základních škol postupně klesal, až zůstal jen tzv. sběrný devátý ročník, shromažďující převážně žáky, kteří neuspěli při zkouškách na střední školy a pak naprosté lemply s nezájmem o jakékoliv studium. V tomto prostředí neměli ti – studiachtiví pochopitelně šanci se připravit na opakování přijímacích zkoušek. Situaci se pokusila řešit další novela školského zákona z června 1995, která stanovila 9. ročník základních škol povinným. Současně pak vrátila prvnímu stupni základní školy délku 5 roků. Kruh se uzavřel a jsme po spoustě prožitých kotrmelců zase tam, kde jsme byli na konci 50tých let. Přesto každá z těchto etap školských pokusů vyprodukovala renomované odborníky v nejrůznějších oborech.

Když jsem absolvoval základní devítiletou školu (ZDŠ) a udělal zkoušky na střední školu, vyzkoušel nás školský systém, zda nás bude vybraný obor bavit, a tak jsme v 15ti letech nastoupili na tzv. roční předškolní praxi do dělnických činností na lesních závodech, kdy jsme si pouze třikrát dojeli do školy pro úkoly. A to prosím bez psychické újmy.

Když se dívám na některé ty „dětské“ výtvory, opravdu žasnu nad přehledem a vyspělostí dnešní nejmladší generace. Už jsem si zvykl, že ve stejných letech, kdy dnešní děti dokážou obsluhovat veškerou elektroniku v domácnosti a využívat 5x více funkcí mobilního telefonu než já dnes – tak v té době jsem já jen na pískovišti žral písek. Běžné je vidět dvě děcka s „mobily“ na lavičce, které spolu komunikují ne verbálně, ale prostřednictvím sociálních sítí. A najednou je pro ně distanční výuka prostřednictvím videokonference problém? Najednou je problém výuka ve stylu 21. století a žactvo se touží vrátit do školních škamen, jako za dob Marie Terezie?

A tady nabývám dojmu, že zakopaný pes je někde jinde. Jednak rodiče na home office, dlouhodobě izolovaní s vlastními ratolestmi, už mají poněkud „nervy v kýblu“ a druhak je zde poměrně silná (a hlavně hlučná) skupina jakýchsi přírodních matek (provozující kupříkladu web VratmeDetiDoSkoly), které chtějí rodit doma ve vaně, nenechávají děti očkovat (proti čemukoliv) a nyní se kácejí z toho, že by děti měly být testovány a očkovány.

No a k tomu musíme přičíst část naší politické „reprezentace“, které se hodí cokoliv, aby vypadala, že ví, i když dobře ví, že nic neví a že by se v dané situaci „plácala“ stejně nebo ještě hůř než vládnoucí garnitura. Fascinují mě rovněž média, která mají díky pandemii nepředstavitelné žně. Najednou se ale nedozvíme nic o afrických migrantech, o chřipkové epidemii a dalších tématech, která byla jejich vděčnými náměty v dobách, kdy „Kovídek“ ještě spal někde v čínském netopýřím kožíšku. Hlavní televizní zprávy se z velké části skládají z balastu, kdy redaktoři a reportéři vyrážejí do ulic, aby se, zcela průměrného a evidentně pouze medii in(formovaného) občana vyptali, co dělá naše vláda špatně, případně aby se malé Marušky zeptali, jak moc se jí stýská po škole. Když k tomu přičteme interview s odborníky, kteří zcela rozmetají argumenty odborníků placených vládou, tak to už je opravdu moc. Všechny tyto praktiky a metody se mi zdají velmi „unfér“ nejenom vůči lidem, kteří se 20 hodin denně snaží nelehkou situaci řešit, ale i vůči nám všem, kteří bychom měli (a i chtěli) pandemii přežít. Pro inspiraci se opět vraťme k Julesi Vernovi a jeho knize.

Autor zde zpracoval napínavý příběh patnácti chlapců, kteří měli vyjet na prázdninový výlet jachtou na moře. Během příprav k vyplutí v Aucklandu na Novém Zélandu odešla posádka na břeh a loď s chlapci na palubě se díky nedopatření dostala na moře. Zde byla silnou bouří zahnána přes celý Pacifik k břehům neobydleného ostrova, kde ztroskotala. Chlapci na ostrově vybudovali vzkvétající osadu, kde každý pracoval podle svých sil a schopností a podřizoval se nutné kázni. Proto úspěšně čelili všem nebezpečím a překonali i vážnou roztržku, která hrozila rozdělit osadu na dva tábory. Po dalších mnohých útrapách se dokázali navrátit zpět do vlasti. V této knize nám Verne opět ukázal (jako v mnoha jiných svých dílech) sílu stmeleného kolektivu, který je schopen v mezních situacích dosáhnout takových výsledků, jakých by nikdy nemohl člověk dosáhnout sám. Moc bych si přál, aby tento poslední odstavec byl pro nás inspirující.