Invaze vojsk jedné země do druhé je vždy pro obyvatele napadené země věc smutná a měla by být nepřijatelná. Díky hrátkám politiků zúčastněných států se běžný člověk dostává do problémů, hraničícími až se ztrátou života
My jsme si touto zkušeností prošli několikrát. Naposledy v roce 1968, kdy v noci z 20. na 21. srpna vpadly armády pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy do Československa o síle několika set tisíc mužů pod krycím názvem „Operace Dunaj“. Celkem se jednalo o 28 divizí čítajících téměř čtyři sta tisíc vojáků, cca šest tisíc tanků a dvanáct set letadel. (O jejich vstupu do Československa rozhodlo nejvyšší vedení SSSR o dva dny později). Hlavní podíl na invazi měla armáda Sovětského svazu, výrazně slabší účast měla vojska Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Vojska Německé demokratické republiky sice dostala rozkaz se operace neúčastnit, aby jejich přítomnost mezi invazními vojsky nevyvolala vzpomínky na německou okupaci z března 1939. Nicméně Němci, staří válečníci, se nakonec na okupaci podíleli. Paradoxně to byl právě 7. motostřelecký pluk východoněmecké armády, který již 20. srpna 1968 ve 21,40 překročil hraniční závoru ve Vejprtech a němečtí vojáci se tak, navzdory dříve vyhlášenému zákazu, stávají prvními členy invazních vojsk na území ČSSR. Zeměmi Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (ta dokonce na protest vystoupila z Varšavské smlouvy) a Rumunská socialistická republika.
Veřejnost během prvního týdne okupace kladla silný odpor vůči okupantům, čímž zabránila ustanovení Dělnicko-rolnické vlády kolaborující s okupanty. Spontánní masové protesty trvaly týden a zdiskreditovaly tak socialismus sovětského typu v očích světové veřejnosti. Cenou bylo 137 mrtvých (5 vojáků a 3 policisté spáchali pod vlivem událostí sebevraždu), 500 těžce a stovky dalších lehce zraněných civilistů. Operace Dunaj byla ukončena 4. listopadu 1968. Do tohoto termínu naši vlast opustily armády BLR, NDR, PLR a MLR. Vojska SSSR zůstala v Československu až do roku 1991.
Mezi stoupence tohoto silového řešení se zařadili sovětský ministr obrany Ukrajinec Andrej Grečko, šéf KGB Rus Jurij Andropov, předseda prezídia Nejvyššího sovětu Ukrajinec Nikolaj Podgornyj, první tajemník ÚV KS Ukrajiny - pochopitelně Ukrajinec Petro Šelest. Ukrajina totiž nehodlala připustit, aby se její západní soused odvracel od tuhého marxismu-leninismu. Zastáncem vojenského řešení byl i velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy Ivan Jakubovskij a sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko. Během srpnových jednání pak přesvědčili i váhající členy politbyra – zejména samotného generálního tajemníka Brežněva, premiéra Kosygina, hlavního ideologa Suslova a další, kteří zřejmě dosud nebyli jednoznačnými příznivci invaze.
Velením operace Dunaj byl pověřen ostřílený ukrajinský generál Ivan Pavlovskij, který si za tento dobře splněný úkol vysloužil Zlatou hvězdu hrdiny SSSR a místo v Ústředním výboru strany. Přesto však pod dojmem nabytých zkušeností v Československu o 11 let později odmítl účast na invazi do Afghánistánu, což ukončilo jeho vojenskou kariéru.
Po roce 1989 došlo na omluvy. Kromě Sovětského svazu, respektive Ruska se za okupaci omluvily i ostatní státy, které se účastnily invaze. Jako úplně první odsoudily v srpnu 1989 přepadení Československa z roku 1968 polský Senát a Sejm. V roce 2005 vyjádřil svou lítost nad polskou účastí i poslední komunistický prezident Polska Wojciech Jaruzelski. Poslanci maďarského Národního shromáždění se od invaze distancovali v září 1989. Tehdejší maďarský ministr kultury István Hiller se v srpnu 2008 jménem své vlády omluvil za maďarskou účast na obsazení Československa vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy. Na počátku prosince 1989 vyjádřil politování nad účastí východoněmeckých vojáků také nejvyšší zákonodárný sbor NDR, který v prohlášení požádal československý parlament a lid o prominutí. V srpnu 1990 odsoudil účast své země na invazi vojsk do ČSSR v roce 1968 bulharský parlament. Označil ji jako nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného státu a vyjádřil hluboké politování nad účastí bulharských vojáků na této akci. Rusko s omluvou posečkalo až do března 2006, kdy při návštěvě Prahy ruský prezident Vladimir Putin uznal morální odpovědnost Ruska za vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Do té doby Rusové poněkud „kličkovali“. V srpnu 1993 prohlásil tehdejší ruský prezident Boris Jelcin, že Rusko se za intervenci omlouvat nemůže, protože šlo o akci Sovětského svazu, jehož bylo Rusko nedobrovolnou součástí.
Určitě tedy žádný z těchto států není na invazi do Československa pyšný. Nikdo, až na Ukrajinu. Ukrajinští vojáci, kteří se invaze do Československa v roce 1968 zúčastnili, byli u příležitosti výročí 50 let operace Dunaj v roce 2018 znovu oceněni. Velitel invazních vojsk se tohoto vyznamenáni nedočkal. Ukrajinský generál Ivan Gregorjevič Pavlovsky zemřel v Moskvě 27. dubna 1999.
