Znělo to jako rajská hudba, ale...

Rok po mém onemocnění mě navštívil kamarád se svou ženou. Hodně je zajímalo, jak žiji a hlavně jak by mi mohli být nápomocni. Zmínil jsem se, že začínám přemýšlet o nějaké práci, ale že vůbec nemám představu, co bych se svým hendikepem mohl dělat

Práce hlavou jako dřív nepřicházela v úvahu, protože jsem špatně četl a nic si nepamatoval. A práce rukama? To už vůbec ne, protože jsem měl ochrnutou polovinu těla. Nic mě nenapadalo.

Neuplynul ani týden a kamarád mi volal, ať čekám mail od člověka z ministerstva práce a sociálních věcí, který ač sám na vozíku, věnuje se hendikpovaným. To znělo dobře. Byl jsem zvědav, co se z toho vyklube. 

Po čtrnácti dnech jsem jel na první schůzku. Zúčastnilo se jí několik lidí. Oťukávání, vyjasňování. Potěšilo je, že chci pracovat. Mě zase, že jsou schopni a ochotni mi pomoci. Mohli by mě zařadit do nějakého projektu, který bych mohl dělat i z domu. Dali mi i návrh pracovní smlouvy. Na první schůzku to vypadalo docela slibně.

Jako první úkol jsem měl najít další zájemce o práci z řad hendikepovaných. „To nebude problém,“ říkal jsem si. Z různých ozdravných pobytů jsem jich měl... Začal jsem je obvolávat, ale najít někoho se mi nedařilo. A důvody? Pestré: důchodový věk, nemoci, rodinné problémy… Ale jednoho jsem přece jen potěšil a on mě.

Moji noví „chlebodárci“ se měli ozvat do čtrnácti dnů. Byl jsem netrpělivý, když se ani po třech týdnech nic nedělo. Přes kamaráda jsem zjistil, že změny ve vládě způsobily, že neziskovkám ještě neschválili dotace. „Aha, mohli to aspoň napsat a nežil bych v netrpělivé nejistotě.“

Chvíli na to se ozvali, že peníze jsou schváleny. Schůzka bude opět za čtrnáct dnů a nemám zapomenout vzít kontakty na lidi, kteří  by do projektu mohli vstoupit se mnou.

Zařadili mě do nového projektu, v rámci kterého bych měl kontaktovat hendikepované a pomáhat jim najít uplatnění. To také souviselo s objížděním firem a získáváním jich pro zaměstnávání hendikepovaných. Projekt měl začít po Novém roce. Měl jsem absolvovat lékařskou prohlídku, testy s psychologem, školení a od února nástup do práce.

Budoucí práce už začínala dostávat nějakou podobu, jenže jsem si neuměl představit, jak bych firmy objížděl, když sám řídit nemohu a nechat se vozit každý den tchánem, který mi ochotně dělal řidiče na všechna setkání, jsem taky nemohl. Dále jsem si nedovedl představit, jak budu mluvit, když zadrhávám, nic si nepamatuji a nedokážu vidět souvislosti. Sepsal jsem své námitky a odeslal. Pozvali mě na další setkání. Byl jsem zvědav, s čím přijdou nyní.

Vzali v úvahu moje námitky a nabídli mi něco úplně jiného. Vytvoření chráněného pracovního místa. Podmínka byla pracovat na živnostenský list. To mi nevadilo, vždyť jsem tak pracoval přes dvacet let. Oni mi pomohou sehnat firmy, které bych mohl účtovat. Kdybych se chtěl v účetnictví zdokonalit, sehnali by mi i firmu, u které bych mohl jako dobrovolník pracovat a zaučit se. Znělo mi to jako rajská hudba. Sice jsem si neuměl představit firmu, která by se mi dobrovolně svěřila, ale jako vize to znělo dobře. A cíle si člověk má dávat vysoké, ne však nedostižné.

Začal jsem vyjednávat vytvoření chráněného pracovního místa. Úřednice mě uvedla do obrazu a dala spoustu formulářů a užitečných rad. Co mě mile překvapilo, že poskytují i příspěvky na vytvoření a udržení tohoto místa. Samozřejmě to musí projít schvalovacím řízením a následně by mě pozvala na povinné školení.

A přišel den D. Dopoledne jsem absolvoval na úřadu práce seminář pro začínající podnikatele. Prezentovala se tam i firma, která nezávisle na dotaci z úřadu práce poskytuje další příspěvek, který hendikepovaným usnadňuje rozjezd.

Odpoledne jsem se zúčastnil setkání hendikepovaných s psychologem. Dostali jsme vyplnit několik testů a jednotlivě si s námi krátce popovídal. A čekal jsem, jak v testech dopadnu a jakou rekvalifikaci mi přidělí. Doufal jsem, že to bude účetnictví.

Co bylo dál? Od té doby se neozvali. Nejen mně, ale ani nikomu z deseti zúčastněných. Půlroční aktivita tak slibně se rozvíjející vyšuměla do ztracena. Mailoval jsem, telefonoval, ale už se nikdo nikdy neozval. Co se stalo? Proč to dál nepokračovalo? Zůstaly jen nezodpovězené otázky. Odpovědi sice byly, ale jen ze soudku „jedna paní povídala,“  proto nemá cenu je zveřejňovat. 

Jsem rád, že jsem se neupínal jen na tento projekt, ale souběžně rozvíjel i další kontakty. O nich ale zase příště.