Když člověk dělá, co ho baví

Trend posledních let říká: Čím dříve se začne s rehabilitací a čím více se absolvuje v prvním roce, tím lépe. Moje žena se od začátku snažila, aby vše navazovalo. Věděla, že po návratu z rehabilitačního pobytu musím pokračovat co nejdříve a navázat na to, co začali ve fakultce. Netušila však, kde a ke komu bych měl nastoupit. Vždy, když byla před rozhodnutím, tak se za to modlila. A Bůh ji ukazoval cestu. Ráno k ní na odběr krve přišla žena v bílém. Jak už to při odběru bývá, daly se do řeči. Pracovala na poliklinice na rehabilitačním oddělení. Žena ji řekla, čím jsem prošel a teď neví, kde a ke komu bych měl nastoupit, abych mohl pokračovat. Když o mně žena v bílém uslyšela, řekla: „Tak to jedině k panu O. Domluvím Vám termín.“ A nelitovali jsme.

Nástup na rehabilitaci byl hned po Novém roce. Po vánocích mě žena vzala na zkušební jízdu místní dopravou. Chtěla si ověřit, jestli dokážu nastoupit a vystoupit z autobusu. A to nejen na správné zastávce. Hned po Novém roce jsem si to mohl ověřit i sám. Ale žena mi asi moc nevěřila, proto mě doprovázel kluk. A ukázalo se, že to bylo dobře. Cestou totiž začalo pršet a mrznout a u polikliniky to už dost klouzalo.

Terapeut byl sympaťák na první pohled. Byl tak o patnáct let mladší, ostříhaný dohola, mírně zarostlá brada a měl náušnice v obou uších. Byl nadšený svou prací. Na samém začátku mi řekl, že jestli chci něčeho dosáhnout, nestačí přijít desetkrát, ale musím chodit minimálně rok nebo dva. A když bude třeba i déle. Cože, má léčba bude trvat tak dlouho? Uvnitř jsem se bouřil. Uvidíme. Nastavil mi cvičení třikrát týdně a pustil se do práce. Potěšil mě, když řekl, že ruka ani noha nejsou tak špatné, jak se jeví nebo jak je používám. Ukázal mi nějaké cviky na ruku, jak ji posilovat a co nejvíce zapojovat doma.

Půl hodiny byly vyplněny intenzivním cvičením a předáváním informací. Poprvé po pěti měsících jsem si dokázal kleknout a zase vstát. A co je podstatné, nic mě nebolelo. Zastával názor, že cvičení přes bolest vede tělo do křeče a nedosáhne se takových výsledků. Mělo to logiku a vyhovovalo mi to. Poznal jsem i opačný názor a dal jsem mu za pravdu. Používal Bobath koncept, Vojtovu metodu a některé další cvičení, které upravil pro dospělé.

Hned od počátku mě učil vylézt na cvičební lehátko střídavě levou a pravou nohou. Přitom ho pokaždé trochu zvedl. Nebo jsem rychle chodil dopředu a dozadu. Ještě že jsem nemusel chodit nebo běhat poslepu. I když kdo ví, kdy i na to přijde řada. Jindy jsem jen ležel. To když se mi snažil uvolnit krční páteř, která mi zhoršovala už tak omezené vidění. Druhý den jsem se probudil a krk byl v pořádku. Je úžasně, když člověk dělá, co ho baví. 

Pokaždé jsem cvičil něco nového. A vždy mě něčím překvapil. Byl jsem zvědav, co si na mě připraví příště. Nezklamal a pořádně mě prohnal. Řekl mi: "Dnes se nebudeme zouvat. Budeme chodit po schodech." Proč po schodech, vždyť je mám doma? Jenže on chtěl, abych chodil bez opory. On mě jen jistil. Učil mě tak více zapojovat postiženou stranu. Měl to promyšlené. Je to úžasné, jak se člověku zvedne sebevědomí, když něco dokáže. Pokaždé jsem od něj odcházel povzbuzen. Nutno dodat, že mnohé cviky, které jsem u něj dělal, jsem mohl dělat pouze s ním. Popřípadě s někým, kdo mě jistil. 

Po prvním měsíc rehabilitace jsem si udělal na pár dnů přestávku, abych si zajel do Prahy. Dostal jsem předvolání na další vyšetření příčiny mé nemoci.