Bylo to několik měsíců..., no dobře, asi rok, co jsem přestal navštěvovat rodinu, kamarády a známé a uzavřel se do své ulity. Rodina si časem zvykla, možná i kamarádi. Jen jedni to se mnou nevzdali. To se jim fakt divím.
Nevím, co si kdo myslel o mém nepochopitelném jednání. Žena mi nedávno řekla, že jsem úplně jiný člověk, než jsem býval. A měla pravdu. Před onemocněním jsem vyhledával společnost a byl aktivní a teď? Čím dál víc jsem se stranil lidí a uzavíral do sebe. Škoda mluvit.
Nedávno jsem se dozvěděl, že mozková příhoda, po které následuje postižení, často vede ke změně osobnosti. Známý fyzioterapeut hovořil o inteligentních slušných lidech, kteří po CMP začali mluvit tím nejvulgárnějším způsobem. Mluvili tak nejen před svou ženou a dětmi, ale i na veřejnosti. Takové proměny jsem byl naštěstí ušetřen. Ale i tak...
Na sobě jsem vypozoroval určité fáze, kterými jsem procházel. Přišla nemoc a s ní (i z ní) šok. Následovalo úsilí dostat se do stavu před ní. Byl jsem motivovaný, protože docházelo k rychlým viditelným změnám, a lidi kolem mě to povzbuzovalo. Pak přišlo ustálení s mírnými pokroky. Tady už se začínaly projevovat prudké změny nálad.
Po určité době se k postižení přidružil neovladatelný třes postižené poloviny těla. Takže místo pozitivních změn došlo ke zhoršení. V této fázi jsem už měl většinou špatnou náladu, což přešlo v nechuť k jakékoli činnosti a komunikaci s lidmi, a to nejen cizími. Tenhle stav trval asi rok.
Jediná cesta, jak se z toho dostat, bylo smíření. Především se sebou samým. Smíření s tím, že stavu před onemocněním zkrátka nedosáhnu. Samozřejmě taky smíření s lidmi kolem, což je, jak každý ví, to nejtěžší.
Když jsem psal článek Neuvěřitelný příběh…, napsal jsem v úvodu, jak silně mě inspiroval. Po něm jsem se rozhodl, že příjmu své postižení a limity a nebudu naštvaný na celý svět, že se můj stav nelepší, a vrátím se mezi lidi. Nechci přece skončit jako zapšklý a nerudný stařík.
Zkouška, jestli to myslím vážně, přišla hned druhý den. Kluk se před odjezdem za vzděláním chtěl rozloučit s prarodiči a ten den byl jediný, kdy mu zůstalo odpoledne volné. Zbytek rodiny počítal s tím, že půjdou s ním a že to spojí s projížďkou na kolech. A tak jsem řekl, že pojedu taky, ale vlakem. Nikdo mi nevěřil, že to myslím vážně, vždyť jsem tam nebyl tak dlouho. Našel jsem si spoj a vyrazil.
Na nádraží hlásili desetiminutové zpoždění. Co to je proti věčnosti, říkal jsem si, ale vedle stojící řádová sestra se snažila nabourat mou důvěru v České dráhy, když mi řekla, že kdo ví, jestli vlak přijede, protože minulý spoj byl pro mimořádnou událost na trati zrušen. Že by někomu záleželo na tom, abych neodjel? Jen jsem si to pomyslel a vlak se začal blížit.
Za chvíli jsem už otevíral branku k rodičům. Nikoho jsem však nemohl najít. Všude odemčeno, ale nikde nikdo. Hrají si se mnou na schovávanou? Hledám, volám, ale nic. Až jsem je objevil v přívěsu za boudou, jak říkají vedle stojícímu domku na nářadí a kde co. Děda tam něco opravoval a babička mu asistovala (svými radami). Ti byli překvapeni, kdo přišel. Pozvali mě dál ať vyzkouším, jak je přívěs velký, když z venku je tak malý. Nemusel jsem se ani moc hrbit.
Žena a kluci přijeli za dobrou půlhodinu. Děda mi zatím stihl udělat prohlídku všech novinek, které během doby, co jsme u nich nebyl, udělali. Jen by mě zajímalo, kdy to dělal, když pořád pomáhal u nás.
Jen co se kluk vydýchal, řekl mi, že vyhrál čokoládu. Jahodovou. Žena prostě nechtěla věřit, že mě tam uvidí. Že by se mohl kluk se mnou rozdělit? Zkusím mu to navrhnout. Nebo ne, zaslouží si ji. Že mi věřil.
