Možná se všem nebude líbit, co teď napíšu, ale je to pravda, nic než pravda. Doma máme se ženou rozdělené práce. Ona se stará o domácnost a já aby bylo o co se starat. Vlastně bych to měl napsat v čase minulém.
V čase minulém, protože ze dne na den, jsme byli přinuceni své role změnit. A oba to neseme těžce, ale žena i statečně.
Před mozkovou příhodou jsem sice nebyl kdovíjaký kutil, ale po vysvětlení a nejlépe názorném předvedení, jsem si spoustu činností dokázal udělat, nebo ještě lépe, zajistit sám. Pak přišla nemoc a vše bylo jinak. Pravda, zůstala mi zdravá levá polovina těla, kterou jsem postupně naučil vše, co předtím hravě zvládala pravá, ale co si budeme povídat, už to není ono.
Tak třeba práce s lopatou v jedné ruce mi sice jde celkem dobře, ale když se mi podařilo zlomit, nejdříve dřevěnou násadu a příště i samotnou lopatu, usoudil jsem, že to raději přenechám mladším. Nemyslím, že synové mé rozhodnutí vítají.
Další činnost ve které jsem se pokusil uspět, bylo pletí a zalévání. Žena sice namítala, že než na zahradě něco vyroste, že si budu muset nějaký čas počkat, a plevel vyroste i bez mého přičinění. Nenechal jsem se však odradit a pustil se do nedávno vysazeného živého plotu. Zlomit nebylo co, snad jen vytopit sousedy, ale hadice byla krátká a s konví?... Tuto činnost jsem si oblíbil. Ale protože ji nikdo neocenil, a já ji neuměl prodat, hledal jsem dál.
A pak mi žena jednou řekla, jestli bych něco neuvařil. "Ano, to je nápad!" řekl jsem si. A tak jsem občas něco jednoduššího uvařil. Při mých prvních pokusech se rodina s chutí pustila do jídla a po chvíli žena řekla: "Jak dlouho´s to vařil?" "A dal´s tam to, a tohle, a tamto?" Pak se ozvali kluci: "Já už jsem nějaký plný," a "Já už taky nemůžu." Když odešli, žena opatrně poznamenala: "Nějak se začít musí." No, mezi námi, podle mě jsou trochu rozmazlení její výbornou kuchyní.
Dnes už kluci neodcházejí od stolu předčasně. Jen někdy se zeptají, kdo vařil. A když odpoví na mou otázku, jestli jim chutnalo, "Dalo se to," je to nejvyšší stupeň ocenění.
Co mě ale začalo bavit ještě víc, je páteční pečení. Začátky byly vlastně podobné jako u vaření. Zase se mě žena zeptala, jestli bych něco neupekl. „"Jasně, ale na vlastní nebezpečí," říkám. Dala mi recept, vysvětlila postup a záludnosti, a já se pustil do práce. Začínal jsem s bábovkou.
Nejdřív byla bábovka nedopečená, podruhé usušená, až třetí pátek byla akorát. Dnes už ji různě vylepšuji oříšky, kakaem, nasekanou hořkou čokoládou i různými moukami. Stejné těsto používám i pro muffiny a buchtu s ovocem v želé. Základní recept je jednoduchý.
Teď mě napadá, jestli na mě žena nepoužívá mistrnou taktiku, jak mě přimět k činnostem, o kterých by mě ani ve snu nenapadlo, že zvládnu. A i kdyby. Našel jsem si práci, která mě baví a snad ji ušetřím i nějaký čas.
Na závěr
Když se žena dozvěděla, o čem píšu a že chci zveřejnit i recept, řekla: "No nevím nevím, to je totiž recept babičky Maňky!" Načež jsem ji musel slíbit, že v textu bude uvedeno jméno babičky, čímž nebudou dotčena její autorská práva.
A kdyby někoho zajímal recept babičky Maňky, tak tady je:
Suroviny:
60 dkg polohrubé mouky
50 dkg cukru krupice
2 prášky do pečiva (bez fosvátů je zdravější, k dostání ve zdravé výživě)
2 vejce
2 sklenice oleje
1 sklenice vody
2 lžíce kakaa
Postup:
Připravím si skleněnou formu. Buď ji vytřu olejem, nebo vymažu máslem a vysypu hrubou moukou, nebo sezamovým semínkem (vypadá líp). Ve zvláštní míse smíchám sypké suroviny: mouku, cukr, prášek do pečiva a důkladně promíchám. Přidám umíchaná vajíčka, vliji olej a vodu a promíchám. Popřípadě doliji trochu vody. Přidám kakao a vmíchám (jen na okraji). Směs naliji do připravené skleněné formy a vložím do vyhřáté trouby. Peču při teplotě 125°C jeden a půl hodiny v elektrické troubě s horkým vzduchem.
Na úplný závěr
Nedávno mi žena řekla, jestli bych neupekl bábovku, pro její rodinu. Považoval jsem to za čest, vždyť budu péct pro její sestřenici, která žije v Anglii. Hádejte, jak ji bábovka, kterou už mám tak vychytanou, že se na ní nedá nic zkazit, hádejte jak jim bábovka chutnala? Nijak. Skončila v popelnici. Asi jsem tam omylem dál dvojnásobnou dávku oleje, nebo co já vím, zkrátka a dobře, vůbec nedržela pohromadě a nedala se jíst.
