Jsme předurčeni k tomu, abychom si navzájem pomáhali. Nevím, jestli jsou někteří lidé tak soběstační, že pomoc druhých nepotřebují. Přesto věřím, že i jim udělá radost, když jim někdo podá třeba spadlou propisku...
...i když by si ji snadno zvedli sami.
Na první pohled se zdá, že pomáhat druhým je ta nejjednodušší činnost pod sluncem. Podat propisku přece není nic těžkého. Dobrovolníci navštěvující domovy pro seniory by nás však snadno vyvedli z omylu, protože to může být někdy i pěkná dřina. A to nemyslím jen fyzická, ale i psychická. Třeba když pomáhají lidem duševně nemocným, kteří jsou nevrlí a ne zrovna nejslušnější, natož aby byli vděční. Takže přicházíme k poznání, že pomáhat není vůbec lehké a musí se to umět.
Uvedu příklad ze svého života. Ráno mě, který se bez pomoci druhých neobejdu, kluk zavezl do lázní a ujížděl za svými povinnostmi. S novým kufrem na kolečkách jsem byl úžasně samostatný, takže si to mohl dovolit. Ale nebylo tomu tak vždy.
Dříve jsem vše potřebné vozil v různých kabelách, batohu, taškách a igelitkách, což mě předurčovalo k závislosti na druhých, kteří mi vše pomáhali vynést až na pokoj. Svou pomoc ničím nepodmiňovali, přestože je to stálo čas a v neposlední řadě finance. Byl jsem za to patřičně vděčný. To dá rozum.
Pomáhat druhým, zvláště těm, kteří se bez pomoci neobejdou, je určitě krásná, bohulibá činnost. Dělat něco dobrovolně, nic za to nečekat, snad jen slůvka poděkování a vidět radost v očích obdarovaného, přináší zpětně radost a uspokojení.
Možná jste se ale už setkali s dárcem, dobrovolníkem, který vyžadoval něco víc než jen slova vděčnosti. Ať to byla určitá forma protislužby, pokud jsme ji byli schopni, nebo alespoň vděčnost projevující se poslušností dárcových představ, jak se máme chovat nebo jaké názory máme sdílet.
Zdravý člověk se dokáže proti takové formě pomoci bránit. A to tak, že ji buď přijme nebo odmítne. Ale nemocný, který se bez pomoci druhých neobejde, jehož osobní svoboda je potlačována..? Často nedokáže říci ne, neboť o pomoc nechce přijít. Často si neumí představit, kde by našel někoho jiného. Takže mu nezbude, než potlačit svůj nesouhlas s takovým jednáním a nechá se zmanipulovat.
Kladu si otázku: „Je to ještě dar, nebo spíše nedar?“
Pokud jsme v roli závislých obdarovaných, nebojme se vyjádřit svůj nesouhlas s jednáním, které je nám nepříjemné. Možná si dárce ani neuvědomuje, že na nás vyvíjí nátlak.
Pokud jsme v roli dárců, zkusme se vžít do role závislých nemocných a nezneužívejme své moci nad ním. Vždyť to nemusí trvat dlouho a můžeme se ze dne na den dostat do opačné role a zažijeme na vlastní kůži, jaké to je být v roli závislého.
Pro zasmání, nebo k zamyšlení?
„Nechcete si sednout, dědečku?“
„Ne, děkuji chlapče, jedu jen jednu stanici.“
„Jen si sedněte, dědečku, nejste totiž v autobuse, ale v parku.“
(Milí čtenáři, pokud jste se dočetli až sem a článek se vám líbil, můžete autorovi dát zpětnou vazbu tím, že kliknete na odkaz Zvyšte karmu ).
