Šmejdi

Seděl na zemi před jídelnou a natahoval ruku. Už prý dva dny nejedl. Vzal jsem stokorunu a vložil ji do klobouku tak, aby ji všichni viděli. Pak jsem si v drobných vzal zpátky osmdesát za daně a odvody. Jsem totiž stát. Šmejd.

Znáte šmejdy. Jsou všude. Tu šmejdaří méně, tam více, ale vždycky naoko ku prospěchu těch druhých, takříkajíc nezištně. A vždycky, jak už to tak u podvodníků bývá, své záměry prezentují jako bohulibou činnost, dobrý kauf v pravou chvíli, či dokonce dobrosrdečnou charitu. Sadu zázračných hrnců za půldara, léčebné preparáty za zaváděcí ceny, balíčky tarifů pro celou rodinu s přehršlí slev, sadu holicích břitů úplně zdarma v rámci oslovení trhu, členství v knižním klubu s dvacetiprocentní slevou na knižní novinky. A po velkodušném gestu a vašem nesmělém přikývnutí přichází pak ošklivá kocovina, jak už se to tak u pozvání na mejdan od cizích lidí stává. A najednou věci jsou jinak, než jak se tvářily původně, než jak na povrchu zprvu vypadaly. Smlouva se ukáže být automaticky na dva roky, závazek objednávat zboží každý měsíc, nemožnost se vyvázat, odejít. A pak zjistíte, že sleva sto grošů vás vyšla na krásných dvěstěpade s povinnou účastí do roku moc. 

Vláda Andreje Babiše povýšila šmejdovství na novou profesionální úroveň. Nejenže zašmejdila v době pandemické nouze, za což by ji v době ohrožení republiky normálně náležela kulka do hlavy, ale náhradu za škody způsobené vládním opatřením naformulovala tak, že vlastně skrze živnostníky kompenzuje hlavně své vlastní ztráty. Ze všech negativ, který útok toho čínského fujtajblu přinesl, je pro stát procentuálně nejhmatatelnější výpadek mezd těch, kterým vládní opatření znemožnilo pracovat. Nechat to břemeno nepotřebných zaměstnanců na živnostnících, následovaly by zániky živností, pracovních míst, a fronty na ÚP. A z dojené kozy by se rázem stal státem vyživovaný kozel. 

Vláda svým nařízením zakázala provozovat řadu výdělečných činností. A ač je to jednoznačně překážka na straně státu, jiný státní zákon, Zákoník práce, to definuje jako překážku na straně zaměstnavatele. Z toho vyplývá uhradit nepracujícím zaměstnancům mzdu za to, že nesmí nic dělat. Na mzdě stát parazituje ze 60%. A tak se ze všech možných variant jak pomoci trpícím živnostníkům rozhodl, ve své neskonalé dobrotě, že jim pomůže alespoň s tou mzdou na které má sám eminentní zájem. Ale jen z 80%. Protože jednak i neskonalá dobrota má své vocaváď pocaváď a potom jde přeci o těch 60% malou domů a ne o nějakého zimomřivého živnostníčka. V reálu to potom vypadá takto: mzda 100kč, stát dodá 80kč. Z toho se pak státu vrátí 31,50kč na sociálním, 13,50kč zdravotní a 15kč na dani z příjmu = 60kč. Trik za dvacku a celý cirkus řve nadšením. A přitom za onu dvacku by případný nezaměstnaný na pracáku poslal Babiše do někam na dvě doby. Takhle mu za ni ještě tleská. A aby bylo do budoucna jasno, prohlásila vláda, že už ani za potom živnostníkům nic nahrazovat nebude, a to na věčné časy a nikdy jinak.

Není pravda, že jsme v tom všichni společně a nedílně. To jsou kecy. Lidé nepřestali jíst a oblékat se, spotřebiče se nepřestaly rozbíjet, elektroměry se nezastavily, zábava se přetransformovala do jedniček a nul. Vynechal se jen mezičlánek, onen živý člověk, který nám to zprostředkovával v reálném sociálním prostoru. Tedy zatím živý. Nyní všechno funguje formou velkovýrobce - spotřebitel. Onen nenáviděný živnostník byl eliminován. Babišův ideál světa se začíná naplňovat. Zatímco my všichni pociťujeme jen jistá omezení našeho komfortu, živnostníci upadají do finančního mínusu každý den a to závratnou rychlostí. Za zavřené provozovny naskakují deseti tisícové nájmy. Za ztichlé televize v nich poplatky autorskému svazu. Zaprášené EET skříňky pořízené za tisíce ukrývají mlčící programy, za jejichž IT správu se platí. Auta na leasing rezaví. A do toho ty zmiňované mzdy zaměstnancům. Nám ostatním hrozí maximálně tak státní nemocenská, příspěvek na bydlení, nebo v nejhorším dávky v hmotné nouzi. Jenže čtyřicet tisíc měsíčně za pronájem provozovny žebrat na pracák prostě nepošleš, to jako fakt ne.

Jo, mohlo by se proplácet 50% ušlého zisku, doplácet skutečně vynaložené náklady na provozovnu, vyhlásit moratorium na placení pronájmu, či dokonce na mzdy. Mohlo by se plošně dotovat v závislosti na daňových přiznáních z minulého roku. Mohla se vyhlásit živnostenská sociální pomoc, vrátit roční daně k pokrytí škod, mohly se odpustit odvody z mezd takto postižených a těch 80% státní podpory dát celých a upřímně, mohlo by se cokoliv. Ale to by znamenalo pomoct v nouzi těm, kteří to nejvíc potřebují a tu zátěž nesou naplno i za nás. A to, jak sami uznáte, není tak bulvárně atraktivní, jako v blescích fotoaparátu hodit stovku žebrákovi do klobouku, a pak mu z něj vzít osm pětek na odvody a státní výdaje. A to i po tom, co jsem toho žebráka svým nařízením sám vyrobil. Hlavně že na kdejaké nepotřebné připrdy, kotlíkovými dotacemi počínaje, přes fotovoltaiku až po desítky naprosto zbytečných parazitních neziskovek, se miliardy vždycky najdou a to hned. Ale najednou to nejde. 

Četl jsem hodně blábolilů, kteří se ke stejnému tématu vyjadřovali v opačném gardu. Pomatenost, falešná objektivita a nabubřelé povýšenectví z nich cákaly až k protějšímu chodníku. Předně si refundace za vládní omezení pletou se sociálními dávkami pro podnikatele. Dále si myslí, že živnostníci se domáhají náhrady ušlého zisku, místo svých zmařených výdajů. A v neposlední řadě potom vykreslují živnostníka jako nějakého majitele Jájofertu, žmoulajícího doutník na Bahamách, který má prý jistě dostatečný finanční polštář na moc měsíců dopředu. Nevím kolik peněz máte doma vy ve štrozoku na horší časy, ale určitě vím, že totální výpadek dvouměsíčního příjmu by položilo i státní rozpočet. Takže moji milí polštářníci, jak by se vám líbilo v rámci krizových vládních opatření zrušit náhrady za mzdy zaměstnancům, kteří musí zůstat nuceně doma, pozastavit výplatu všech socdávek, přídavky na děti a na bydlení počínaje, zvednout DPH na 50%, anebo vypsat novou 10% daň na pokrytí následků koronaviru? To už by šlo nějaké duhové žvanění o tom, jak jsme v tom všichni společně a musíme si pomáhat asi do kopru. To by bylo řevu jak na Spartě a Babiš by schytal facek jak potlesku v Národním divadle. To už by nebyl miláček davů a kapitán Korona, že?

Zabij živnostníka, posílíš Agrofert!