Žmoulajíce potištěný papírek s nápisem 1000kč přemýšlejí mnozí co za něj dostanou a zda-li vůbec. Zda a jak jsou bankovky kryté. Nejlépe kdyby byly kryté speciálními jednotkami v ulicích, jako dnes celá Francie a mnohé jiné země.
Předesílám, že v tomto pojednání se nebudu zabývat technickým popisem zlatého standardu, ekonomickými systémy ani jinými profesionálními analýzami. Budu laický v exaktních pojmech jako je hodnota a cena peněz. Budu selsky popisovat soužití obyčejného člověka s penězi, jejich oboustranný vztah, takříkajíc symbiózu face to face. Zkusím poodhalit roušku nejasností kolem krytí peněz zlatem a prací s přihlédnutí k tomu podivnému faktu, že kdo nejvíce pracuje ten má nejméně peněz.
Sliby se slibujou, blázni se radujou...
Někde jsem slyšel, že na starých Librách býval kdysi nápis: Tyto bankovky jsou slibem, že...Ano, peníze jsou slib. Franta pomůže Kubovi se sadbou brambor a on mu slíbí, že mu to na podzim oplatí při sběru jablek. Napíše mu tedy na kus papírku slib, že se zavazuje odpracovat u Franty šest hodin poctivé práce. Jenže Franta sad mezitím prodá a chce se odstěhovat. Nabídne proto papírek sousedovi Karlovi. Ten si ověří, že slib stále platí a papírek za kanystr benzínu odkoupí. Jak jde čas, úpis koluje vesnicí z ruky do ruky, Kuba je dávno po smrti, ale protože jeho synové slíbili splnit otcovy závazky kdykoliv, má stále platnost. Oněch původních šest hodin práce má dávno už dvojnásobnou cenu, ale protože i zboží podražilo taky tak, je vše stále v rovnováze. Úpis, ona směnka, se už dávno stala bankovkou, kterou si můžete strčit do hrnečku pro případ nouze. Dokud odůvodněně věříte, že slib bude splněn.
Já posekám obecní trávu a dostanu za to od starosty 200kč. Za ně si dám ve Vídni oběd a kafe. Majitel restaurace se mě neptá pro koho, kdy a co jsem udělal, on má něčí směnku a oprávněně věří v její platnost. Dvoustovka tedy právě splnila funkci stravenky. Ani u té se neptáte čím je podložená, jen vás zajímá kde ji přijmou, tedy jak velký je okruh, kde věří v její hodnotu. Je to určitý závazek a dokud nepadne celospolečenská důvěra v jeho naplnění, např. vypuknutím války, či jiné krize, bude trvat.
Peníze jsou slibem, že někdo jiný jindy a jinde pro vás vykoná obsahově stejnou službu, jakou vy jste vykonal právě nyní při získání bankovky.
Zlaté srdce manžela je vždycky míň, než ocelové péro souseda...
Je zlato opravdu tou magickou měrnou hmotou všehomíra? Není! Zlato je v porovnání s jinými vcelku neužitečný kov. Je těžké a měkké a k výrobě užitných předmětů se nehodí. Ještě tak ve zdravotnictví a v elektrotechnice kvůli své dobré vodivosti.
Vykopete sousedovi 10 metrů výkopu a dostanete za to 1000kč což odpovídá zhruba 1 gramu zlata. Ve světě se rozšíří zvěst, že v Jižní Africe byla objevena nedozírná ložiska zlata, která brzy zaplaví trh. Cena kovu letí prudce dolů na polovinu. Aniž jste se o to jakkoliv zasloužili, dostali jste právě virtuální gram zlata navíc. Udělali jste snad dvakrát tolik práce? Či se metr rázem natáhl na dva? V případě důsledného krytí měny zlatem jste naopak prodělali. Zlato ztratilo polovinu své hodnoty, tím pádem i vaše bankovka je jen poloviční. Vykopali jste jen polovinu štreky za polovinu času a ten, který vás včera vyplatil, se dnes směje. Mu zůstala vaše práce, vám půlka bankovky. Pak se ukáže, že zvěst byla jen fáma a ti co zlato horečně prodávali teď bijí hlavou o burzovní nástěnku. Zlato právě vyskočilo na 1500kč/gram a vy jste přes noc dokopali dalších pět metrů. Zadavatel práce si rve své vykořisťovatelské vlasy a vy se proletářsky smějete pod vousy. Okradli vás o vaše zlato a to je pro vás dobře! Že je to paradox? Ano, je. Kdyby byl tisk peněz přísně navázán na držení zlatých rezerv, musel by stát, který chce zvýšit počet bankovek v oběhu, nakoupit další tuny zlata. Tím by rostla jeho tržní hodnota, potažmo by sílily měny všech okolních států na onu cenu zlata navázané. Vyrobilo se sice stejně, leč účetně by všechny ekonomiky prudce posílily.
Chceme-li stanovit hodnotu peněz, musíme předně určit hodnotu statků, které zastupují.
Chodí pešek okolo, přispějte mu na kolo...
Přijde host do hotýlku v zapadlé vesnici a chce si objednat pokoj. Dá zálohu 500kč a jde si prohlédnout apartmány. Majitel nelení, běží za řezníkem a tou pětistovkou mu zaplatí dluh za dodávku masa. Řezník běží za ovčákem a zaplatí za odebrané jehně, ovčák dá bankovku krejčímu za ušitý kožich a ten rázem stojí před hoteliérem a vrací mu pět set za použitý pokoj, ve kterém byl minulou neděli se svou milenkou. Host právě sestupuje do recepce s tím, že se mu žádný pokoj nelíbí. Hoteliér mu s úsměvem vrací jeho bankovku s poklonou, že to nevadí, že i tak byla cizincova návštěva přínosem. Co se vlastně stalo? Nikdo nic neudělal, ale byly rázem uzavřeny obchody za dva tisíce! Ale ne, ty byly uzavřeny už dávno předtím. Ve skutečnosti nikdo nikomu nic nedlužil, protože kruh pohledávek byl uzavřen. Jen chybělo to oficiální účetní vyrovnání a to vykonala ona bankovka svým oběhem bez ohledu na to, jaká je kde cena zlata. Peníze jsou oběživo! To je jejich funkce i jejich hodnota zároveň. Cena peněz se odvíjí od toho, kolik směn pokryjí. Tím se také určuje síla ekonomiky (HDP).
Nezbytností fungování společnosti je vzájemná výměna práce, a peníze jsou právě tím prostředníkem, který to umožňuje.
Dvakrát je málo, třikrát je moc. Čeho je moc, toho je příliš...
Sto námořníků s rodinami osídlí nějaký ostrov a začnou na něm žít. Po nějaké době si uvědomí, že není třeba, aby každý dělal všechno, stačí, když kanoe bude dělat ten, co mu to jde nejlépe, chovat ovce bude tamten, šít oblečení tamti a pěstovat obilí tamhleti. Jak však určit cenu výrobků mezi sebou? Požádají tedy nejmoudřejšího ze svého středu, Hermese Trismegistose, aby jim určil měrnou jednotku. Ten spočítá objem práce celého ostrova za týden i frekvenci obchodů, vyrobí tisíc bankovek a každý muž jich obdrží deset. Lidé si bankovky rozpočítají na vynaložený čas a námahu každé práce a vesele mezi sebou kupčí. Jenže po nějakém čase blahobyt roste. Práce jde rychleji a snadněji díky mechanizaci a kumulaci, také děti odrostly a víc toho zastanou. A taky víc sežerou, takže frekvence obchodu se zdvojnásobí. Peněz se nedostává a čím víc roste jejich nedostatek, tím víc se zvyšuje jejich hodnota. Tím více zamrzá směna, tedy obchod, méně se prodává, to vede spirálovitě k menšímu zisku, následně nižší poptávce, nižší výrobě, útlumu a chudobě. Ostrované jdou opět za Hermesem a ten rozhodne, že peněz přidělá. Ale kolik? Ono je to vcelku jedno (lapidárně řečeno) když jich bude moc, budou zastupovat polovinu předešlé hodnoty, když ještě víc, budou méněhodnotné čtyřikrát. Ale vždy budou plnit svou funkci a tou je zprostředkování. Kdyby jich bylo málo, laicky půl troníku na jednotku, nemohli by lidé mezi sebou jednotky volně a rychle měnit. Museli by si vypomoci starým dobrým Kubovo úpisem za sadbu brambor, důvěrou a slibem.
Jeden prodaný má větší cenu, než tři vyrobené. Podíl zlata v bance nemá žádnou hodnotu, dokud se nepřevede na peníze. A o tom všem to je.
