Tak přesně tuto výmluvu použil za socialismu jeden rotmistr ČSLA, který svévolně nenastoupil do služby pomocníka dozorčího útvaru a místo toho si jel na víkend užívat se svou holkou. A kupodivu mu to prošlo. Nevídané! Opravdu?
Neměl se jaksi rád s místním náčelníkem štábu a ten mu službu dal schválně právě proto, že se dozvěděl, že onen mladík se má jet o víkendu představit rodičům své dívky. Málo platné byly prosby o přehození služby, nic platné nebyly ani přímluvy kamarádů, kteří se nabízeli, že službu vezmou za něj. Náčelník byl neochvějný jako skála. Onen mladý výhonek boje proti imperialistické rozpínavosti to nakonec vyřešil tak, že se zkrátka v sobotu sebral, odjel, a vrátil se až v pondělí ráno. No to bylo řevu. Prý z toho bude prokurátor, neboť jak zdůraznil soudruh náčelník: plnění strážní služby je plnění bojového úkolu v době míru. A za nesplnění bych vás v boji mohl taky zastřelit na místě, pravil a láskyplně pohladil zrakem svou služební pistoli. "Tak co mi k tomu řeknete, než sepíšu hlášení?", ušklíbl se škodolibě.
"Soudruhu kapitáne, já jsem se šel před nástupem do služby projít do lesa abych nabral sil, tam jsem omdlel, a z agónie jsem se probral až dnes nad ránem."
Výstřel z děla na patnáct metrů by neměl lepší účinek. Lampasákovi spadla brada do vlašáku na stole a zmohl se jen na takové: "uá...uúh...éáhů..."
Ale nic s tím nenadělal. Rotmistr byl neoblomný a tvrdil, že opravdu ležel ze soboty na neděli omdlený v lese, v neděli k večeru že se probral, došoural se na ubytovnu a tam s motanicí v hlavě polehával v posteli až do rána, kdy mu jakž tak odlehlo. Žádný felčar, lapiduch, dochtor ani nikdo jiný z této branže si netroufl říct a náčelníkovi písemně potvrdit, že je to zdravotně vyloučené. Zvlášť když onen delikvent všem nabulíkoval, že na motanici a nízký krevní tlak si ztěžuje už dlouhodobě. A tak mu to prošlo.
Proč to ale říkám. Jistě mezi mými laskavými čtenáři není nikdo, kdo by této hlupotinské výmluvě uvěřil. To snad jen pár studentíků se zfalšovanou diplomkou může tohle spolknout. Jde mi spíše o to, jak se něco, co bylo dříve nevídaným excesem pro pobavení, stalo dnes už normou.
Dnes je běžné, že každý arcilživý blábol se vydává za seriózní názor a jako na názor oponenta musí být také tak na něj pohlíženo. A tak běžně debatujeme o tom, že kdosi tučně za sta tisíce prodal svůj dům ve válečné zóně, nechal v něm staré rodiče, ženu i děti a sám jim jel zajistit bezpečí do Německa. Že horníci a ostatní dělný lid, když už měl dost zvůle svých pánů, vytáhl ze stodoly nejmodernější tanky Rys, raketomety BUK a jiná kvanta supermoderní vojenské techniky a v neoznačených uniformách šitých na míru začali bránit svůj metr čtvereční existence. Že vlastně kdejaký hejhula se šátkem přes čenich s nožem v ruce, napěchovaný trhavinou, anebo vyzbrojeným samopalem a bodající vztekle kolem sebe, vyhazující autobus s dětmi do vzduchu, či kosící náklaďákem lidi na pěší zóně za výkřiku náboženských hesel je jenom mírový aktivista, utlačovaný jedinec, v horším případě psychicky povadlý kus.
Ale nemusí vždy jen vstávat hrůzou chlupy po celém těle i na místech, kde by to nikdo nečekal. Jsou stále ještě výmluvy z ranku kabaretního, řeklo by se přímo z pořadu Na stojáka. A tak tu máme ministra, který pracoval mnoho dní a nocí do úmoru až tak, že při cestě domů zdemoloval několik aut a tu dvojku v žíle měl z toho, jak si prošplouchával mordu Alpou. Jiného vysokého činitele zase viróza odmrští na zeď svatovítského chrámu takovou silou, že se málem rozeznějí všechny zvony na jeho věži. A v neposlední řadě skolí unijního praotce zákeřně hexenšus tak ničivě, že se chudák kolem kameramanů sotva plazí. Ale nakonec se doplazí, samozřejmě. Páč mu to politicky myslí. Pak se ještě na závěr večera dozvíme, že za dotační podvod můžou ti, kteří tím byli okradeni, že za neschopnost sestavit vládu mohou ti, kteří ji vůbec nesestavovali a ani tím nebyli pověřeni a že za návrat mordorských skřetů k vládě mohou ti, kteří proti nim celou dobu bojovali.
A co nám tyto výmluvy a názory de-facto říkají? Říkají nám: skočte nám do trenek a dejte si tři zdravotní kolečka, nestojíte nám ani špetku úcty, studu, či objektivity. Jste pro nás míň než sobolí prd, tahle země je naše a po nás potopa. Nic s tím neuděláte, máme vás na háku, jste nám ukradený.
A to je trochu smutné finále boje za svobodu, pravdu a demokracii, že?
