Matěj Stropnický, a s ním potažmo i celá Strana zelených, přišel s návrhem tkz. zpětných hypoték. Tedy toho, že ještě za života penzisty stát odkoupí jeho nemovitost a tu v budoucnu věnuje mladé rodině do nelehkého počátku života.
Kladné aspekty onoho bohulibého činu jsou hned tři. A to:
-důchodce ještě za svého života bude požívat k důchodu příjemnou rentu vyplácenou z odkupu jeho nemovitosti.
-mladé rodině po uvolnění a revitalizaci tohoto obydlí bude přidělen vlastní domov.
-stát si odfajfkuje další splněnou kolonku na stránce Sociální bydlení.
Zdálo by se, že v systému není záporný bod, a tedy že se jedná opravdu o perpetuum mobile na poli mezigenerační solidarity, tedy o jakousi nekonečnou smyčku.
Dnes: babička Málková vlastní malý domek se zahrádkou na kraji okresního města v tržní hodnotě jeden milion korun. Po patnácti letech skoná, domek zdědí její příbuzní a vrhnou jej na trh s nemovitostmi. Mladá rodina si vezme hypotéku v celkové hodnotě 1 200 000kč (200 tis. navýšení je investiční hodnota peněz v čase + obslužnost hypotéky = nenažraní bankéři, jak je dnes v módě říkat) a domek si koupí. Po deseti letech hypotéku doplatí, domeček je jejich. Dědicové jsou spokojeni, mladá rodina i banka též, stát funguje, tedy finito.
Zítra: babička Málková vlastní malý domek se zahrádkou na kraji okresního města v tržní hodnotě jeden milion korun a má nevalné mínění o svých příbuzných. Stát ho tedy od ní ještě za jejího života odkoupí za tutéž cenu a babičce vypočítá měsíční rentu něco přes 5 500kč na patnáct let. Shodou okolností babička Málková odejde po těchto letech na věčnost a stát přidělí uvolněné bydlení mladé rodině. Stát právě někomu věnoval jeden milion korun. Tedy oprava, přesněji 1 200 000kč, protože i pro stát platí investiční hodnota peněz v čase (a o tu přišel) a také její úředníci nepracují zadarmo. Řekl bych, že i s externími poradci ve stylu 100 000kč za pětistránkovou analýzu vyjdou mnohem dráž, než zaměstnanci banky. Dědicové utřeli, babička si užila, mladá rodina je spokojená, státu chybí citelná suma.
Zkrácená verze: stát vezme 1 200 000kč a vrazí ho přesně vytipované mladé rodině na věčnou oplátku. Kdo splní kritéria takového milodaru je předem jasné. Bude to mladík, jehož největším přínosem pro společnost je fakt, že má pohyblivé spermie a jeho žena, takto nedoučená šička na mateřské. Jenže stát peníze sám nevydělává (já tedy Zaorálka v tramvaji ráno při cestě do Kolbenky nikdy neviděl), nýbrž bere a přerozděluje. A tak tedy je třeba najít někoho, kdo to zaplatí. Matěj Stropnický bloumá ulicemi a zapichuje prst do lidí:
"Ty pracuješ?"
"Kdepak, chraň Bůh, už deset let ani zásek!"
"Tak ty dostaneš domek příště. A ty?"
"Já? Nu ano, splácím totiž vlastní bydlení."
"Tak ode dneška už splácíš bydlení dvě!"
Dotyčný neremcá, chápe že má určité sociální povinnosti a že je povinen solidaritou k méně snaživým spoluobčanům (jak mu jasně řekl Sobotka, svého času levice král).
Vezme si tedy ve fabrice sobotní směny a na neděli úklid v supermarketu. Ale ouha, navýšením příjmů se mu také zvýší daně a odvody. A vzhledem k tomu, že státu náhle více odvádí do sociálního hrnce, tento mu na oplátku sebere různé sociální prebendy, jako třeba přídavek na dítě.
Potkají se dvě malé holčičky na sídlišti. Jedna má bicykl, ta druhá má houby s voctem.
"Ty nemáš kolo?"
"Nee, my na něho nemáme, můj tatínek moc vydělává"
"A proč to dělá?"
"Protože si platíme vlastní byt."
"Tak to je teda hloupej. Můj do práce nechodí, byt jsme dostali a ještě zbylo na kolo!"
Dítě šlápne do pedálů a ujíždí pryč. Perpetuum mobile se právě zastavilo.
