Tedy myšleno za socíku. A taky když mi byly dva roky, byl mi rohlík po loket. A dnes? Škoda povídat. Takhle nějak vzpomínají mnozí na stravovací ráj za komunistů. Všechno vonělo a chutnalo báječně a bylo to navíc neskutečně levné.
Nebudu jednostranný a rovnou řeknu, že opravdu něco tehdy chutnalo líp a mělo už napohled vyšší kvalitu oproti obdobnému výrobku dneška. Ale...ale všechno má svá ale. A dokonce ani ten dnešní horor plný éček, sóji a separátů není zase až tak žádným hororem tohoto naplnění.
Tak v prvé řadě není pravdou, že komunisté nepřidávali do potravin tolik barviva, konzervantů a náhražek proto, že by jim záleželo na lidech. Pravdou je, že kdyby tehdy měli k dispozici takové technologické vymoženosti, rvali by to tam po hrstech také. Vzpomínám si na jeden filmový týdeník z konce 80. let (tuto formu ideové nalívárny vymyslel Goebbels a komunisti to od něj převzali), ve kterém se soudruzi chlubili, že vymysleli repasované maso. To se vezmou všechny odřezky, šlachy, kůže a vrácené zkažené maso odevšad, semele se to v masomlejnu spolu s kýblem krve, smíchá s potravinářským klihem a raznice z toho vyseká nové plátky masa. Tehdy se tím chlubili jako pokrokem nového věku, takže si dovedu představit, čím by nás krmili dneska.
Potravinářské normy tehdy neměly sloužit k ochraně spotřebitele, ale výhradně k tomu, aby v rezervaci pod centrálním dohledem nevyrobila náhodou jedna provozovna lepší točeňák než ta druhá, a neprozradila tak, že to jde kvalitněji a líp za stejné peníze. To, že se za komunistů potraviny kazily, a ony se kazily fest, neznamená že byly vyrobeny z kvalitnějších surovin, ale pouze to, že komunisti neměli k dispozici konzervanty a lidi zase v takové míře kvalitní lednice a mrazáky. A taky to, že díky zastaralým zpracovatelským postupům byly plné nežádoucích bakterií, plísní a kvasinek. O skladování nemluvě. Nebylo výjimkou, že už po třech dnech se vám mlíko procházelo po lednici a překračovalo přitom zelené hromádky smradlavého salámu. Do piva se přidávaly kdejaké náhražky z Vietnamu, protože český chmel byla deviza. V tancích s mlíkem před první filtrací plavaly kusy slámy, nechci říct hnoje. Vybryndaná marmeláda a hořčice se ve fabrikách nabírala ze země lopatou zpátky do mašin. O hygieně při zpracování potravin dnešní úrovně si mohli komunisté nechat jen zdát ze dvou kilometrů.
Všechno se muselo očichávat. Ten psí postup začínal už v obchodě, kdy běžným úkonem bylo vzít potravinu a prvně si ji strčit pod nos. Mimo limonád a lahvového piva, samozřejmě. Ty se zase obracely proti světlu, protože v každém čtvrtém plavaly pucky kvasinek a sajrajtu. Myš v láhvi nebyla zas až tak výjimečnou událostí. A mimo pečiva, jistě. To se zas automatiky promačkávalo prsty. A pokud jste ty stovky cizích daktyl nestihli sníst do dvou dnů, chleba vám ztvrdl a rohlíky zgumovatěly tak jako dneska. Nebylo vůbec výjimečné, že vám řezník prodal zelený kus masa, játra s bonusem žluči a ještě vás u toho natáhl na váze. Kdo si maso nerozbalil přímo u pultu a neprohlédl, ten byl považován za pokerového hráče. Ještě tak nejmenší problémy byly s ovocem. A to proto, že nebylo buď vůbec, anebo bylo vyprodáno tak rychle, že to rozkladný proces v něm nestačil ani zaregistrovat. Od ledna do května trpěly všechny stravovací provozy na nedostatek brambor. Komunisté neuměli efektivně uskladňovat kvanta brambor do další úrody, takže v mezidobí, co lid již sežral loňskou úrodu a než se objevily rané brambory, tláskali jsme v jídelnách kolínka a rýži.
Jít nakupovat byla mise ne nepodobná akčním kouskům Jamese Bonda. Neříkalo se "jdu nakupovat", ale "jdu shánět". Ve městech, ve kterých se dnes tyčí pět supermarketů a řada malých soukromníků, bylo zpravidla ne víc, než sedm malých samoobsluh. Fronty začínaly už u košíků a táhly se mnohdy až na chodník. Po nich následoval boj o zrno mezi regály, smyslové testy ukořistěného zboží a vše bylo zakončeno stejnou frontou u pokladny. Pokud se tedy nejednalo o pultový prodej. Tam nám úvodní a střední část procesu vypadla a byla nahrazena dvojitou frontou. Nebylo výjimkou, že vám prodavačka odmítla prodat tři kila špekáčků, nebo čtyři chleby s tím, že by se na ostatní nedostalo.
Samostatným adrenalinovým zážitkem byl oběd v restauraci nižší cenové skupiny. Kategorii takového stravovacího provozu určoval smrad ze záchodů podle principu "čím menší, tím vyšší cenová skupina podniku". Uvědomme si, že zaměstnanci tohoto zařízení přišli do práce vydělávat peníze a ne nás rozmazlovat. A protože měli pevný plat nezávislý na tržbách, oproti dnešním majitelům restaurací, byly zdroje jejich příjmů: pochybné suroviny odněkud, malé porce, nastavované a ředěné všechno něčím a závěrečné oškubání zákazníka při placení. Protože i číšník je jen člověk a potřebuje jíst. Ovšem znalý zákazník byl s tím srozuměn a prakticky za morální vítězství považoval už jen to, že se mu podařilo sehnat volné místo u stolu a obsluha si ho po nějaké době všimla. A za další dobu ho i oslovila.
Příště: potraviny dnes.
