Pohádka o hladové zdi

Ve škole nás kdysi učili, jak druhý největší Čech, Lucemburk Karel IV, pomohl zmírnit bídu tím, že nechal stavět hladovou zeď a platil to mincemi, které nechával razit z těženého stříbra.Před začátkem pohádky chci vysvětlit pojem hladová zeď. Nejedná se o zeď, která má hlad. Jde o dílo, které zaměstná spousty, obvykle nekvalifikovaných či nesprávně kvalifikovaných, lidí. Je naprosto k ničemu či náklady podstatně převyšují výnosy. Normální člověk by si ji sám nikdy nepostavil.

Ivo Petrouš

Vyprávím tedy pohádku o hladové zdi.

Žilo bylo na odříznutém ostrově deset lidí. Vykonávali různá povolání: sedlák, zedník, kovář, správce, policajt, učitel, lékař, herec, pekař. Ostrov oplýval hojností mléka, strdí a všeho dalšího. Všichni žili v hojnosti ne nepodobné blahobytu dobře placených pracujících u nás v Evropě.

Poslední desátý byl druhý zedník na ostrově a práci neměl. Přitom byl zdravý, normálně chytrý, práce se nebál, ale o dalšího zedníka prostě zrovna nebyl zájem. Říkejme mu nezaměstnaný.

Podle bratří Grimů, či Andersena by si nezaměstnaný nemohl nic koupit a umřel by hlady a zimou. To by nebyla pěkná pohádka. Oni však tento příběh netvoří.

Ostatní však měli silné sociální cítění a nezaměstnanému dávali desetinu svého (desátek). Mohli si to dovolit, měli dostatek. Postupně mu ale začali závidět, že se má stejně dobře a přitom nemusí nic dělat.

Všichni se tedy sešli a většinou hlasů rozhodli, že desátek bude vybírat správce a ten vytvoří pracovní místo, aby se nezaměstnaný nepoflakoval. Správce pro nezaměstnaného vymyslel úkol stavět zeď. Nezaměstnaný jako zedník dělal to, co umí, práce mu vyhovovala a zeď požehnaně rostla.

Společnost dále žila v hojnosti. Protože se stále rozvíjela, naučil se sedlák péci chleba. Pekař přišel o práci. Co s ním, vždyť on zeď stavět neumí. Zase se všichni sešli a domluvili se, že jej rekvalifikují na zedníka. Po čase stavěli zeď dva. Ostatní už neodváděli desátek, ale pětinu. Protože společnost bohatla, všem se žilo lépe než na počátku.

Protože pokrok se nedá zastavit, kovář přišel na způsob, jak budovat domy bez zedníků, větší, lepší a levnější. Další zedník přišel o práci. Všichni znali osvědčené řešení, jen nikdo nechtěl odvádět více peněz. Naštěstí se přihlásil správce a říká: „Našel jsem zlatou žílu. Budu těžit zlato a z něj budu razit peníze a z těch zaplatíme našeho třetího nezaměstnaného. Je to ryzí zlato, ty peníze budou vždycky mít hodnotu.“ Když viděli, že je to nic nebude stát, okamžitě byli všichni pro a chválili moudrého správce.

Zeď utěšeně rostla. Zlata bylo dokonce tolik, že umožnilo razit ještě více peněz a lidé už nemuseli odvádět pětinu svých výdělků, ale zase už jen desátek. Poctivých zlatých mincí přibývalo, lidé jich měli plné truhlice.

Konec pohádky

Mohlo by se jednat o úsměvný, lehce ironický příběh.
V tom příběhu je však skryta jedna lež.
Nejde o pohádku.

Popsal jsem prakticky bez přikrašlování umělé vytváření pracovních míst a skryté zdanění formou inflační politiky. Nepřibylo chleba, domů, vzdělání či zdraví. „Moudrá“ a „sociální“ rozhodnutí lidem neprospěla. Stále rostoucí část prostředků se vyplýtvala.

Socialisté vychází ze lži, že lidi sami dostatečnou poptávku nevytvářejí. Jinými slovy nic víc nepotřebují a po ničem dalším netouží. Proto musí poptávku vytvořit uměle stát.

Druhý omyl říká, že lidé by sice chtěli, ale nemají peníze. Lidé nemají peníze, které jim ukradli politici daněmi, aby mohli financovat (mimo jiné) hladové zdi.

Podle další lži by se ekonomika nehýbala, protože lidé by peníze zakopávali na horší časy. Nepopírám, že by si lidé (nevedení moudrými socialisty) místo bezuzdného utrácení část peněz na horší časy schovalo. Bude-li více peněz zakopáno, budou vzácnější a jejich cena vzroste. Říká se tomu deflace. Až peníze někdo vykope, jejich cena zase klesne, tomu se říká inflace. Po většinu času bude hodnota peněz přiměřeně stejná, část lidí bude zakopávat a jiní vykopávat. Tištěním nových peněz (dokonce ani jejich ražbou ze zlata) se bohatství společnosti nezvýší.

Poslední lež říká, že je všechno mnohem složitější a nelze takto zjednodušovat. Také jsem si to myslíval. Všude nám opakují, jak je to složité. Když na libovolném úřadě vyplňuji složité formuláře, málokdy je zvládnu napoprvé. Spočítat si sám daně je téměř nemožné, potřebujeme účetní a poradce. Zákonů je tolik, že je neznají ani poslanci, kteří je schvalují. Školy a nemocnice řízené zástupy úředníků se musí neustále restrukturalizovat, pracně držet v chodu a jsou převážně ve ztrátě. Tak proč složitost tohoto světa nazývám lží? Právě proto.
Kdybychom o vlastních životech rozhodovali více sami a svobodněji než dnes, kdyby nám politici nebrali tak velkou část platu, abychom následně mohli žádat úředníka o podporu či dotaci, bez spousty zbytečného papírování, bez hladových zdí, bylo by vše jednodušší. Část politiků a úředníků by musela přestat „těžce usilovat o veřejné blaho“ a možná by se z některého vysokoškolského profesora stal popelář. Tuto oběť bychom měli přijmout. Aby nevznikla mýlka, úřednická práce je často těžká a při stávajících pravidlech nezbytná. V přiměřené společnosti by část úřednické práce vůbec neexistovala a bezpochyby schopní lidé by mohli dělat něco doopravdy užitečného. Co užitečného píši níže.

Přes všechna výše uvedená tvrzení nezpochybňuji schopnost politiků různými intervencemi vychýlit ekonomiku z rovnováhy. Nikdo ji však neudrží vychýlenou správným směrem. Propad jako dlouhodobější následek je přirozený a bohužel vždy hlubší. Zejména když je výchylka založena na stavbě hladové zdi.

A teď opravdová pohádka:

Vracíme se před odstavec „Podle bratří Grimů...“

Nezaměstnaný měl hlad. Ostatní mu dali jen tolik, aby jakžtakž přežil. Chtěl získat nějaké peníze a zlepšit svůj život. Protože věděl, že jako zedník se v konkurenci neuživí, přemýšlel, čím jiným by ostatním mohl být prospěšný. Chodil sousedům kosit zahradu, vytrhávat plevel a podobné práce. Sousedi byli rádi, že mají zahradu upravenější. Zas tolik si toho nevážili a platili nezaměstnanému málo. Už nebyl odkázaný na dobrotu ostatních, pořád však žil jen o málo lépe než bídně.

Začal sousedy masírovat. Platili mu trochu víc, polepšil si. Pořád to nebylo ono a závistivě ze své chýše koukal na velké bungalovy sousedů. Chtěl být bohatý!

Napadlo jej, že by mohl zřídit lázně. Jenže z čeho investovat? Šel za kovářem a vysvětlil mu, co chce dělat. Kovář říkal: „Jistota to není, ale pokud to vyjde, mohl by to být slušný kšeft. Půjdu do toho s tebou. Vím, že nemáš peníze. Protože nemůžeš dát vlastních ani deset zlatých, navrhuji toto: Já ti postavím lázně, což mě bude stát 100 zlatých. Ty mi budeš po dobu deseti let odvádět 20 zlatých ročně a k tomu desetinu tvých příjmů. Pokud jsme se mýlili a lidé do lázní nebudou chodit tolik, co očekáváme, propadnou lázně mně. Já z nich udělám třeba krouhárnu zelí a ty se vrátíš do chýše. Bereš?“

...

Sousedé chodili do lázní častěji, než bývalý nezaměstnaný očekával. Když přišel o práci pekař (viz nepohádka výše), přišel za nyní váženým lazebníkem a ptal se, zda by pro něj neměl práci. Lazebník říká: „Už delší dobu uvažuji, že lázně rozšířím o kavárnu. Vím jak na to, ale do teďka jsem nemohl sehnat volného člověka, který bude ochoten pracovat za mzdu, kterou si nyní mohu dovolit platit. Dám ti na začátek jen polovinu běžného platu, než to začne vynášet. Pokud budeš dobrý a kavárna bude prosperovat, udělám tě po roce vedoucím. Bereš?“

Jiná verze pohádky.

Nezaměstnaný nebyl šikovný, počítat uměl jen do sta, nebyl vůbec schopen vymyslet, jak by se daly peníze vydělat. Měl hlad a v chýši mu byla zima. Ostatní mu dali jen tolik, aby jakžtakž přežil. Nebyl schopný sehnat si sám práci. Jednou k němu přišel sedlák a říká: „Každé ráno vstávám ve čtyři ke koním a dobytku a jsem z toho unavený. Navíc co jsem rozšířil chov, sousedé si stěžují na zápach. Pojď ke mně a budeš se o zvířata starat, vodit je na pastvu a kydat jim hnůj. Spát budeš v komůrce vedle a žena na tebe každý večer dohlídne, aby ses umyl. Budu ti dávat i jídlo. Peněz dostaneš minimum, ale jednou týdně do hospody ti to stačit bude. Jestli se nechceš válet tady v chýši, přijď.

...

Sedlák měl teď více času a vymyslel speciální pec. Zaplavil ostrov houskami, který byly chutnější, křupavější a ještě trochu levnější než od pekaře. Pekař přišel o práci. Nabízel všem, že umí péci, ovládat počítač, zná tři jazyky a má zkušenost s ekonomikou a vedením pekárny. K tomu maluje, krásně zpívá a umí i sepisovat eknomické úvahy (jako třeba tato pohádka nepohádka :-).

Teprve po roce, když už mu bylo opravdu zle, se mu podařilo sehnat živobytí jako popelář.

...

Skoro pořád měli práci skoro všichni na ostrově. Někteří se měli lépe, než jiní. Všichni pracovali jen na užitečných věcech, a tak si za dobu pohádky občané polepšili o lázně, měli čistší vzduch a křupavější housky.
Pokrok se nezastavil. Kdokoli si kupoval něco nového, lepšího a levnějšího, užíval pokroku, který dosáhli ostatní. Zároveň věděl, že i jeho konkurent může přijít s něčím novým, lepším, levnějším a připravit jej tak o část zisku, či o práci. Proto se snažil ve svém řemesle zlepšovat, aby i on byl pro ostatní přínosnější.

Této pohádce se říká neviditelná ruka trhu, kapitalismus, liberální (v pravém smyslu slova) společnost.

Pokud víte, proč by pohádkové řešení založené na svobodě nefungovalo, zamyslete se nejdřív pořádně, zda daný důvod nefunkčnosti nevytvořili právě politici, bez ohledu na to, zda jejich úmysl byl dobrý, nebo špatný. Zda svoboda je opravdu špatná.

Kdo byste jako já chtěli žít v pohádce, kde být bez práce není žádný med?