Ukázka z připravované knihy povídek sci-fi a napětí. Je to trochu jiný soudek než obvykle produkuji.
Tento příběh se dědí v naší rodině z otce na syna a já budu první, kdo ho předá veřejnosti a odhalí tak tajemství diskutované už několik generací lidstva – tajemství tzv. tunguzského meteoritu. Převyprávím vám ho tak, jak ho můj otec vyprávěl a jak to vyprávěl jemu jeho otec, můj děda. Vynechám jen odbočky a doplňky, to byl pak nebylo vyprávění, ale román.
" Byl jsem tehdy sotva devítiletý kluk, když v parném letním odpoledni vrzly vrátka a do dvora sebejistě vstoupil pěkně oblečený muž s kufrem v ruce.
„Dejžto pámbůh milý bratře!“ oslovil mého otce „Tu závorku jsi dodneska nespravil, jak vidím.“
Otec na něho chvilku zíral, pak se začal usmívat a nakročil směrem k příchozímu.
„Ale to je přece náš Václav!“ ozvalo se za ním. Na prahu stála babička. Napřáhla ruce a Václav jí uchopil do náruče.
„Maminko, to jsem rád, že jsem doma. A co tatínek?“
„Je na sadu u včel, za chvilku přijde“.
Tak se nám vrátil Václav, můj strejda. Světoběžník, jak ho ve vesnici nazývali. On totiž, když udělal tovaryšské zkoušky a s otcem zařídil kovářskou a mechanickou dílnu, nezůstal na místě. Prohlásil, že musí okouknout svět, jak to tam dělají. A jednoho únorového rána po něm zůstal jenom lístek na stole, že se za čas vrátí a dílnu ať někomu pronajmou. To za čas bylo k dnešku skoro 8 let, ale u nás bylo všechno při starém... vlastně ne. Dílnu si pronajal Lojza, tátův bratranec, jinak kovář a podkovář. A že pracoval dobře, dílna prosperovala.
Strejda se hned rozběhl na sad přivítat se s otcem a pak už jeho kroky směřovaly do dílny. Byl to malý domek, rozdělený ve dví. V přední části k cestě byla kovárna a v zadní části do sadu byla mechanická dílna s trasmisí a několika záhadnými stroji. Obě dílny byly čisté, všechno naleštěné a uklizené.
„Lojzu tu nanajdeš. Kop' ho převčírem kůň a noha mu do dneška napouchla a stoupnout na ní nemůže.“ ozval se mu za zády otec.
„Máš dluž?“ optal se Václav a když otec přisvědčil zeptal se dál: „A slivovici máš?“
„Taky mám.“
„Tak vem dluž (dneska se jí říká propolis) a slivovici a přiď k Lojzovi.“
Za chvilku už jsme jen koukali, jak Václav Lojzu kurýruje. V troše horké slivovice rozpustil dluž a v druhé rozpustil zvláštní černou hmotu, kterou jmenoval mumio. Ostrým kapesním nožíkem otevřel podebranou ránu, vymačkal hnis a natřel propolisovou slivovicí a pak mumiem. No prostě za pět dní už Lojza pobíhal po kovárně a doháněl marodění.
Od toho léta 1907 se kovárně a dílně začalo říkat "u Lojzy a Vaška" a zakázky měli nejen z okolí. Mechanická dílna pracovala i pro klatovské a sušické. Někdy i plzeňští formani, když potřebovali pořádnou správku zajeli. A já …. já se stal hlavním pomocníkem a začal školu zanedbávat.
Po práci chodil pan Václav, jak se strejdovi teď říkalo, pomáhat na grunt co bylo třeba. Postupně vyráběl nebo kupoval nové náčiní a takzvané "stroje na ulehčení dřiny". Z Ameriky a z Ruska si přivezl dost nápadů a v dílně je sestavoval. Ale jeho hlavní zálibou bylo něco úplně jiného.
Podle svého vyprávění byl v Rusku v Moskvě pomocníkem u nějakého pana Ciolkovského (pozn. opravil autor ze zkomoleniny). A odtud si přinesl povídání o raketách do vesmíru, jak teď učeně říkal nebi.
A tak se v té mechanické dílně pustil do sestavování takové rakety neboli raketového stroje, jak to sám vznešeně nazýval. Od dědy si pronajal starý lom za vsí a vyrobil tam kovovou konstrukci na jejich odpalování. Nejprv padaly jak hrušky, ale postupně nakazil i Lojzu a ti dva dali dohromady pořádnou pohonnou směs a pak ještě vylepšili křidýlka. Nebyl div, že začaly rakety lítat do velkých výšek a měli jsme co dělat abysme je našli. Jo a taky aby nespadly někomu na hlavu.
Na jaře 1908 jsme se vypouštěním raket na nějakou dobu přestali. Strejda Vašek nám totiž řekl, že vymyslel něco nového. Dělal s tím tajnosti než nám to začátkem června ukázal. Byla to raketa dlouhá zvící 3 metrů a měla nový typ ocasních křídel. Trysku si Václav nechal udělat v porcelánce. Měla vydržet dlouhý žár.
Odvezli jsme ji do lomu večer řebřiňákem vystlaným slámou, aby se nepoškodila. Postavili jsme jí novou konstrukci. Nebyla kolmá, jako ty dřívější, ale mírně nakoněná, jakoby směrem k Bartoloměji.
„Tam jí pak půjdeme hledat.“
Odpal jsme si domluvili na 29.června k večeru. Chtěli jsme ji pozorovat jak poletí a kam dopadne. Nevyšlo. Ten večer se nakupily mraky a z pozorování nebylo nic. Přesto jsme odpal provedli... Všechno dopadlo jinak než obvykle. Raketa sice krásně vzlétla a vnořila se do mraků. Pak se zablesko, zahřmělo a byl slyšet jakýsi hučivý tón, který stoupal, slábl až zmizel úplně. Za chvíli se objevil další záblesk, jakoby z dálky.
„ Je po ní“ hlesl Lojza a Václav mu jen smutně přikývl.
Přesto jsme se domluvili, že zítra na toho Bartoloměje vyrazíme a zkusíme najít nějaké trosky. V noci jsem viděl ohnivou zář za kopci. Přesouvala se od západu na východ.
Druhý den jsme vyrazili po trase, kterou ten náš stroj měl letět. Blízko vrcholu kopce jsme našli válec ze stříbroleského kovu. Vypadal kompaktně, nikde žádné víko, nikde žádná drážka. Václav ho dal do batohu k pozdějšímu zkoumání. Dál po trase jsme ještě našli kus opáleného křidélka a trosky z porcelánové trysky. To bylo všechno.
No, ten den a celá řada dalších byly podivné. Možná k tomu přispěla i naše tajuplná nehoda. Ale dost věci vypadalo zlověstně. V noci byla obloha stále jasná a honila se po ní divná světla. Václav říkal že to je polární záře a že je to divné, protože u nás nebývá vidět.
Pak se všechno vrátilo do starých kolejí. A vlastně ne. Václav byl zaujat tím válcem, zkoumal ho, zkoušel ho opracovávat. Nic, s válcem nic nehnulo, ani barvu nezměnil. Jenže pak se začalo strejdovi dělat špatně, celý zežloutl, začaly mu padat vlasy a byl by jenom spal. Léto vrcholilo, v dílně byl jenom Lojza, já seděl na sadu u včel a zamyšleně se díval do česen a myslel na nemocného strejdu.
Najednou jsem za sebou ucítil pohyb. Stáli tam dva muži v trochu obstarožních, ale kvalitních šatech.
„Kde bysme našli pana Václava?“ zeptal se starší z nich. No nevím jestli to tak bylo, ale bylo na něm něco důstojného a starého. Odvedl jsem je k strejdově komoře a sedl si pod otevřené okno. Hned první otázka po pozdravu byla na válec, oni jej nazývali takovým nějakým cizím jménem. Václav jim vysvětlil kde ho najdou. Odvedl jsem je do dílny.
Muži beze slova před dveřmi svlékli šaty, z kufru toho staršího vyndali a oblekli si čisťounce bílé kombinézy a na hlavy nasadili jakési skleněné koule. Z kufříku toho mladšího vyndali velice dlouhé vzláštní kleště. Těmi válec nabrali a zasunuli do tubusu v kufříku toho mladšího.
Po převlečení se se mnou vrátili a teď promluvil ten starší. Vyprávěl nám, že kvůli hrozbě nepřátelské civilizace měli u naší Země bitevní loď a ta posílala do blízkosti povrchu hlídkové čluny. Vloni na podzim zahlédla hlídka při přeletu jeden z našich odpalů. No a od té doby nás sledovali. A tady nastalo několik jenže.
Jenže tu noc jsme odpálili raketu šikmo a ta se zabořila do jejich člunu. Automatika člun okamžitě navedla domů.
Jenže při uzavírání průlezu exlodoval zbytek paliva a loď po marné snaze posádky nakonec havarovala a zřítila se do ruské tajgy. Nyní tomu říkáme tunguzský meteorit.
Dlouho jsme mlčeli, než ze sebe strejda vysoukal jakous takous omluvu a ptal se jak to odčinit. Hosté odpověděli:
"Nijak. Prostě se stalo, nikdo nepočítal s takovou možností. Potřebovali jsme jenom co nejdřív získat válec. Protože tam jsou všechny záznamy mise a protože by mohlo dojít k poškození lidí z neviditelného záření."
Při prohlíce nás tří, co jsme s válcem přišli do styku, poškození našli. Nejhůř na tom byl strejda Vašek. Dali nám červenavé kuličky. Chutnaly po mátě a hořci a tři dny jsme je museli užívat s každým jídlem. Po uzdravení se oba, Lojza i Vašek, pustili do běžné denní práce a přestali raketovat - tak totiž svoje pokusničení pojmenovali. Já jsem s vrátil do škoních škamen. strejda se dal na ranhojičství a bylinářství a získal značný věhlas."
Tak a to je vše. Žádná záhada. Žádný meteorit, prostě obyčejná daň pokroku a trochu hlouposti.
