Letní povídka pro Víkend MF DNES. Taky se to stalo v létě a bylo to těžké. Bylo to velmi těžké.
Seděla přede mnou na židli, napětím celá ztuhlá. V obličeji a na pravé ruce měla čerstvé jizvičky a jizvy. Na sobě konzervativní šaty neurčité barvy, strohý neurčitý účes. Třicetiletá žena, přestálým utrpením zestárlá o deset let.
Do zápachu z cigaret a úřadu se marně snažila prodrat vůně laciné kolínské a bouřlivé vůně letního rána. Kancelář byla v prvním patře nízké panelové krabice, označené státním znakem a cedulí POLICIE. Téměř na předměstí. Ze zahrad okolních vilek a domků se valila omamná oblaka vůní letňáků, květin a sena. Rozptylovala mě, protože mi připomínala dávné doby dětství u strejdy na vesnici.
Vzpamatoval jsem se, zadatloval na klávesnici a na obrazovce vyskočil formulář. Základní data jsem si vypsal již dříve a teď jsem jenom nahlas kontroloval zadané údaje pro počítač i pro záznam. Podání vysvětlení, jak se tento úkon nazýval, jsem vedl svojí osobitou taktikou. Při výslechu jsem zásadně používal magnetofon. Vyslýchaného jsem pak pozval k podpisu na odpoledne nebo na druhý den. Přepis mi dělala zkušená písařka a její stroj při psaní markýroval kulomet.
„Jmenujete se Blažena Vyskočilová?“
„Ano.“ špitl ten šedivý uzlíček na židli.
„Narozena?“ kontroloval jsem správnost údaje.
Překodrcali jme se přes záhlaví formuláře. Já jsem se ptal, ona šeptem a krátkými větami nebo prostě ano ne odpovídala. Po poučení jsem počítačovou obrazovku nechal být a pokračoval přímým rozhovorem.
„Tak mi popište svými slovy události z minulého úterý.“ vyzval jsem ji a duševně se připravil na únavné páčení šeptaných odpovědí. Ale už se poněkud vzpamatovala a snažila se.
„Muž mi ráno, než odejel do práce, řekl, abych ho dneska nečekala, že podnik bude mít nějakou oslavu, nepamatuji si …. jak to přesně řekl, ale asi tak nějak.“ Otřela si rukou suché čelo, usrkla ze sklenice minerálky a přerývavě pokračovala: „Přes den jsem dělala věci jako obvykle, dohlédnout na děti, uvařit pro nás oběd. Po obědě odpočinek a potom ven na procházku a na koupaliště.“
„Kde máte dnes děti?“ přerušil jsem ji.
„U tchána s tchyní, oni mi teď pomáhají.“
„Nedělo se přes den nic mimořádného?“
„Ne..... nevzpomínám si na nic, co by bylo nějak výjimečné. Prostě den jako každý jiný.“
„Jaký byl vztah mezi vámi a manželem?“ Přerušil jsem záměrně tok jejího vzpomínání. Zkoušel jsem ji vyvést z rovnováhy anebo alespoň povytáhnout z ulity.
„Když jsme se vzali, bylo všechno jako ….“ hledala přirovnání „jako z červené knihovny. Ta idyla vydržela čtyři roky.“
Bylo vidět, že se jí do vzpomínání moc nechce. Ale po chvilce se nadechla a pokračovala:
„Všechno se začalo kazit, když manžel přešel na vedení podniku ve vedlejším městě a stal se ředitelem. Nejprv to byly pozdější příchody. Pak se přidal alkohol. A nám se místo dobrých slov dostávalo nadávek a později facek a bití. V poslední době už to došlo tak daleko, že se děti bály jeho příchodů a utíkaly před ním.“
„Proč jste nepodala podnět k vyšetření domácího násilí.“
„A vy byste ho vyšetřoval, že jo!“ vyjelo z ní nečekaně ostře.
„Víte dobře, že se ho tady každý bál, nikdo si ho nechtěl znepřátelit. Navíc, on nepil v práci, on jezdil popíjet do klubu jinde. U dvou hromů se tam říká, jestli víte, kde to je.“ Přikývl jsem.
Měla pravdu, teď se mi to kecá. Ale kdyby přišla třeba před týdnem, zmalovaná od toho svého a měla lékařský nález samotného ministra zdravotnictví, tak nevím jestli by se po baráku našel někdo, kdo by se do toho pustil.
„Tak pokračujte tím dnem.“
„Večer jsem děti uložila a chvilku jsem dělala s počítačem. Pak jsem zalezla, to bylo asi deset hodin. Nestačila jsem ani usnout, když mi zvonil mobil.“ pokračovala už soustředěněji, jako by předchozí vyjetí z ní sňalo ztuhlost. „ Volala mi jeho sekretářka, byla celá vyděšená. No bodejť by nebyla, nikdy ho neviděla napranýho jak herynk a teď prý se tam válí po křesle a chvílema dělá problémy. Všichni pili a nikdo ho nemůže odvézt, jestli bych pro něj nezajela.“ Odmlčela se.
„Nebudu lhát. Vyrazilo mi dech, že mám pro toho ožralku teď večer, rozespalá a utahaná po celým dni, jet a ještě potom doma snášet jeho útoky. Ale ona do telefonu najednou takovým úzkostným hlasem zaškemrala ´Prosím´. Spolkla jsem invektivu a zeptala se kde jsou. Byli v Jadranu na kraji města blíž k nám. Oznámila jsem jí, že tam budu tak za půl hodiny a zavěsila.“
Opustily jí síly. Seděla, naprázdno otevírala a zavírala ústa. Jako kdyby mluvila beze slov. Za chvilku pokračovala:
„Oblíkla jsem se, probudila Jirku a řekla mu kam jedu. Když jsem tam přijela, sekretářka, ta starší, už stepovala venku. Jenže v tu chvíli se spustil liják. Zaběhly jsme dovnitř a čekaly v hale. Byla to jen přeháňka a za chvíli bylo po všem. Ona a ještě nějací dva pánové mi pomohli muže naládovat do auta a zapnout pás.“
Odmlčela se.
„Když byl opilý, míval střídavě záchvaty apatie a agresivity. Agresivita mu před chvílí skončila, jak mne pánové informovali, takže jsem před sebou měla dobrou šanci dostat se s ním domů, než se probere a bude zle. Jenže cesta se trochu protáhla, protože po cestě přišel ještě jeden ceďák. V dešti moc jezdit neumím. Zajela jsem k autobusové zastávce a počkala až to přejde. Za celou dobu projelo jen jedno auto v protisměru. No pak to přešlo a já pokračovala v cestě. Když jsem zahýbala na ten most …..“ najednou se jí roztřásla brada a už z ní tekly proudy slz a neartikulovaných zvuků. Chvilku to trvalo než se utišila, do ticha jen tiše vrčel magnetofon.
Zase pokračovala: „V zatáčce se najednou probral, začal se sápat po volantu a po mě, škrabal a snažil se mě udeřit. Já ani nevím, jestli jsem šlápla na brzdu nebo na plyn a najednou rána a letěli jsme dolů. Podvědomě jsem odepla pás a stáhla okýnko abych měla kudy ven. Při nárazu jsem dostala facku od airbagu, na štěstí hned vyfouk a pak … pak jsem se jen drápala a drápala ven. Měla jsem v hlavě jenom moje děti, že je nesmím nechat samotné, na víc jsem nemyslela. Když jsem vyplavala, zjistila jsem, že proud je velice silný a že mě unáší a slyšela jsem nějaké hlasy. Snažila jsem se plavat k těm hlasům, ale docházely mi síly. Najednou mě někdo chytl v podpaží vytáh do člunu a ještě vím, že jsem křičela, že tam je můj muž. A víc už nic.“
Seděla tu zvadlá, vůně kolínské už pomalu vyprchala a do šatů se jí začal zažírat policejní pach.
„Takže ty škrábance v obličeji a po rukách a ty modřiny vám udělal váš muž?“
„Ano.“ a pokývla k tomu hlavou, aby to potvrdila.
„Chcete k tomu ještě něco dodat?“
„Ne.“ a zase zavrtění hlavou, jakoby jí došla schopnost mluvit.
Dohodl jsem se s ní kdy přijde podepsat protokol a osaměl jsem. To co vypověděla, odpovídalo zjištěným stopám. Škrábance odpovídaly mužovým nehtům a za nimi se našly kousky tkáně odpovídající její DNA. Výpovědi svědků líčily co dělalo auto na mostě a spolu s trasačkou odpovídaly jejímu líčení událostí. Lidé z večerní oslavy popsali dva jeho záchvaty agresivního vzteku, kdy téměř fyzicky napadl svoji sekretářku a potvrdili jeho nekontrolované pití. Nebylo nic, co by vzbudilo pochyby.
Druhý den přišla na podpis. Její stav i oblečení byl stejný a nevím jestli protokol četla, nevím jestli vnímala co podepisuje. Doprovodil jsem ji ke službě a podal ruku.
„Tak na neshledanou.“
Udiveně na mě pohlédla, jakoby dost dobře nerozuměla mým slovům. Pak jen pokývla hlavou a odešla.
Protokol jsem zařadil do spisu a navrhl případ odložit. Státní zástupce se k mému názoru přiklonil, vyšetřování skončilo a spis odputoval do archivu.
Moje výpověď byla v zásadě správná.
Až na to, že jsem již dávno plánovala jeho odstranění. Od chvíle kdy jsem zkusila navrhnout rozvod. Následoval surový útok a po fackách a ranách mi bez obalu řekl, že pokud to zkusím, budu ráda když skončím v Bohnicích. On má dost vlivu, aby mne smetl. To jsem věděla a v několika případech i viděla.
Až na to, že při jízdě tam jsem si uvědomila, že tohle je nabídka andělů na vysvobození, že tohle je místo přímo připravené pro můj úmysl.
Až na to, že anděl náhody mi daroval deště.
Až na to, že jsem agresivitu muže vyvolala úmyslně ve chvíli, kdy jsme stáli v dešti, abych měla alibi.
Až na to, že mi tchyně řekla, že pánbůh nás ochránil, protože tenhle očistec by pokračoval dokud by nás nezmrzačil nebo nezabil.
Až na to, že s tím budu muset žít.
Ale kdysi kdosi řekl: Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem. Tak mi snad Hospodin moje přestoupení odpustí.
