Letní povídka pro Víkend MF DNES. Povídka o jednom dni člověka, který dobrovolně odešel ze společnosti a žije v souladu se sebou.
Slunce ještě bylo za kopcem, ale ptáci už spustili ranní koncert. Normální ráno. Trochu plesnivé mlhou a vlhké noční rosou. Pootevřel jedno oko, pak druhé. Z postele, jak vznešeně nazýval svůj pelech, viděl stůl. Stála tam rozjedená konzerva, v ní vidlička a vedle se povalovaly kousky nalámaného chleba. V skleničce od zavařeniny vadly slzičky panny Marie, jak jeho máma říkala hvozdíku.
Rozmrzele si uvědomil, že je včera natrhal, protože očekával, že Líza konečně přijede. Ona se jmenovala Lojzka, ale byla tak podobná Líze z Pygmalionu, že si ji tak překřtil. Zase nepřijela. Slibotechna slibotechňácká. Tady ještě nebyla a on jenom kecama pro sebe zaháněl stesk a takovou nějakou žárlivost. Kdy už to pod tím mostem zabalí?
Pomalu se vydrápal z pelechu a odhrnul plachtu. Bylo léto a dveře zasazoval až na podzim, když začínaly mrazy.
Pach jeho obydlí smíšený z jeho potu, pachu zbytků potravy, málo praných hadrů a dávno nevyneseného popela se srazil s vůní polí a lesa. Na jeho kraji si našel tenhle příbytek. Byl to dřív snad nějaký sklad či něco na ten způsob. Našel ho při toulkách po kraji, když hledal, kde své bezdomovské tělo složit. Nebylo to pro něj jednoduché. Celý život prožil jako vážený a ctěný člověk, měl širokou rodinu. Stačil jeden nerozvážný podpis a všechno bylo jinak.
Odešel úplně pryč, zpřetrhal všechny vazby. Jednou za měsíc se navlékl do jediného slušného oblečení co měl a vlakem dojel na obecní úřad na druhém konci republiky, aby si vyzvedl svůj šek na důchod. Nikdo nevěděl kde žije a co dělá, nikomu se zbytečně neukazoval.
Po objevu téhle zapomenuté stavby vyhledal majitele pozemku. Patřilo mu i všechno okolo. Za to, že mu hlídal úrodu a staral se o blízké včely, tu směl bydlet a dostával celý rok dříví na otop a 12 lahví balené vody týdně. Vysbíral kamení v širokém okolí, vyžebral zbytky betonu a cementu a písku na blízké stavbě a udělal si skutečné bydlení. Nad zem vykukovalo málo, ale dole bylo sucho a teplo. Postupně tam natahal zbytky prken a udělal obložení. Kamna zasadil do rohu u vchodu do místnosti aby nemusel stavět velký komín. Jejich okolí obložil zbytky azbestových desek, které sebral na skládce.
Jediným problémem byla střecha. Jednou mu dal Milan, cikán z vesnice, typ na barák, kde dělali úplnou rekonstrukci. Nechali ho sundat část starých hliněných tašek. Tak měl střechu a dokonce i okap, svedený do velkého sudu. Sloužil jako zásobárna vody na všechno.
Po roce byl s prací hotov. Měl docela slušnou polozemnici s předsíní a topením. Postupně si ji zařídil z vyhozeného nábytku a starého sporáku. Pro oblečení chodíval do charity a domů si vždycky nesl plný ranec.
Při jedné takové cestě potkal Lojzku – Lízu. Po nějaké době se s ní domluvil, že k němu přijde bydlet. Vždycky když jel pro šek, se u ní stavoval. Přespávala pod mostem nedaleko nádraží. vždycky mu to slíbila, jenže nikdy nepřijela. Přitom tu měl i elektriku z nedalekého včelína. Nesvítil s ní, jenom si pouštěl televizi a rádio.
Nikdo, kromě majitele, několika jeho zaměstnanců a dvou lidolovců, jak říkal zdejším myslivcům, nevěděl, že tady žije. Vchod do obydlí byl z lesa a střecha byla zarostlá mechem a travou. Kdo neznal přesnou polohu, prošel okolo aniž si jí všiml.
Donutil se trochu omýt, jen trochu, odpoledne jde k potoku a tam si udělá koupel a vypere a umyje nádobí. Dlouho nepršelo a v sudu voda docházela. Dopoledne měl nalinkované. Za chvíli přijedou s traktorem a přivezou prázdné nástavky. Bude medobraní.
Pomalu se vydal do včelína a zatím ráno pokročilo. Okolo úlů panoval čilý ruch a horlivý bzukot. Prohlédl česna jestli se někde nachystá rojení nebo loupež. Nic tomu nenasvědčovalo. V klidu odemkl pracovnu, otevřel skříně se soušemi a připravil kuřák, rozvěrák a kleště. Na cestě se ozval hrkot starého traktoru.
Chlapům ukázal, kde mu mají nástavky složit a kam mají postavit plato na medníky. K vytáčení se vozily medníky na farmu. Jejich úkolem bylo sundat plné, připravit je k transportu a nandat prázdné medníky. Na třicet úlů byli dva. On a ještě pomocník Karel. Silný, nemluvný, ale práce uměl zastat hodně. Včel se bál i po těch letech.
Když bylo všechno připravené a traktor odhrkal, pustili se do práce. Měli praxi, věděli kam a po čem sáhnout. Plné medníky ukládali na plošinu do zvláštních kontejnerů, které nechal majitel podle jeho návrhu udělat. Zabraňovaly slídění a loupeži při převozu a medníky se nepoškodily.
V poledne končili se sundaváním. Medníky uložili a po telefonátu je hrkající traktor odvezl. Sedli si k jednoduchému jídlu, chleba s medem, voda a trochu malin z lesíka. Potom je čekala ta horší část práce. Prohlídka včelstev a nasazení prázdných nástavků. Když dojedli a chystali se začít, Karel zahlédl jak se po polní pěšině od silnice žene nějaká ženská.
„Hele ženská, … a k nám.“ To bylo na Karla rozsáhlé souvětí. Sáhl po starém loveckém dalekohledu a okoukl ji. Málem mu zaskočilo. Pepka, Ušmudlaná Pepka se sem žene.
„Kukly na hlavy! Rychle!“ zavelel.
A už otevírali jeden ze dvou úlů, který byl mimo včelín. Zůstala stát v uctivé vzdálenosti, ale nelibý tělesný odér přes všechny včelí vůně útočil na čichové buňky. Představa, že by se mu sem nakvartýrovala, ho dováděla k šílenství.
„Co tu ženská chcete!?“ zahulákal hodně hlubokým hlasem.
„Nevidíte, že vybíráme včely!?“ přidal se pomocník Karel.
„Já, já hledám Ppepu, mmá tu někde pobejvat!“ vykoktala Pepka.
„A kdo vám to řek, ženská?!“ zahulákal znovu.
„ Nono Lojzka vo ttom mluvila, že jí ppozval a že za ním ppojede a tak chci kouknout estli by neměl i pro měmě mmísto.“
„Noó, nějakej vandrák bydlí támhle naproti v lese u krmelce.“ hulákal na ní Karel a ukázal na druhou stranu údolí. Táhl se tam les vzdálený bratru tak čtyři hodiny ostré chůze. Nehrozilo, že by tam Pepka ještě dneska došla.
„A mmohla bych si ttu někde ssednout?“ vypadalo to, že Pepce spadlo srdce do špinavých kalhot, přepásaných provazem.
„No to v žádným případě, dneska a zejtra vybíráme včely a to učitě do večera.“ zatrhl jí tábornické choutky. „A tyhle včely jsou z divokejch vajec.“
„Tak to abych rači šla.“ povzdechla si Pepka odevzdaně.
„To jo.“ posunkem jsem ukázal pomocníkovi na chleba.
„Počkejte ženská,“ zahulákal Karel, „já vam dam něco na cestu, ale honem s tím odtuď. Snězte to až dóle u silnice.“ Přinesl jí pořádný krajíc chleba a k tomu nalil do skleničky med.
Děkování slyšeli ještě dlouhou chvíli po tom co vyvanul odér.
„Spad mi kámen ze srdce“ utrousil pomocníkovi, když sundali kukly. „ A on tam skutečně někdo bydlí?“
Pokýval hlavou: „Nějakej chlap tam bydlel přes jaro, ale esli tam je. to nevim.“ Pustili se do práce. Slunce už pomalu zapadalo, když měli hotové dvacáté včelstvo.
„Zbytek zejtra. Udělám to sám. Vy si dejte voraz.“
Pomocník zase pokýval hlavou, vzal sklenici medu, nechal mu tam zbytek chleba a vydal se k domovu. Tedy nejprve domů dětem dát mlsání a pak do hospody.
Věděl, že se dneska už nepůjde k potoku vykoupat, ne pro únavu, ale z opatrnosti.
Všechno bylo sklizeno, zamčeno a pomalu se chystal k domovu. Do začínajícího šera zabzučel moped. Á, pan majitel. Copak, jde na kontrolu?
Počkal až moped doskáče až k němu. Šéf sundal z nosiče dva balíky vody.
„Ale šéfe, já už jsem tenhle tejden fasoval.“
„Vím, ale medu je letos hodně a ty vaše přepravníky a vůbec, dobře se staráte.“
Opatrně čekal co dál. Nic.
„Máme hotových dvacet, zbytek doděláme zejtra.“ Pronesl do ticha.
Pokýval hlavou:
„Ještě něco jsem vám přivez.“
Sáhl do tašky na řidítkách a vyndal …. notebook.
„Starší model, syn si kupoval nový a já si vzpomněl na Vás. Máte tam i internet. Provoz vám zaplatím. Potřebuju pomoc s e-shopem.“
Pokýval hlavou. „Vyzkouším to tady a zejtra se dohodneme.“
Nebylo to všechno. Z lesa vyšel jeho starší syn. Na vodítku měl krásného velkého psa. Chytré oči, šibalský úsměv a směsný rodokmen – pomyslel si, když ho uviděl.
„Josefe, to je váš nový spolubydlící. Jmenuje se Don.“
´No jak jinak by se moh menovat´ pomyslel si.
„ Zejtra sem traktor přiveze boudu s výběhem. Tak vymyslete kam ho dáme. Nejlíp asi za včelín. Žrádlo pro něj vám budu posílat s vodou. Máte ho tu na hlídání včelína, když tam teď je ten počítač a taky proto, že pro mne budete od zejtřka hlídat tendle ovocný sad.“ ukázal prstem na druhou stranu silnice, kde se rozkládal asi tříhektarový sad.
Pokýval hlavou a začal trhat slzičky panny Marie. Dnešek byl plný překvapení a zítra... Zítra přijede Líza.
