Říká se, že většina lidí raději zemře, než aby se změnila. Zní to sice extrémně, ale asi je to pravda.
Nemám v ruce statistický průzkum, ale mám kolem sebe lidi - příbuzné, kamarády, kolegy. A hlavně mám sebe. Měním se, neumírám, ale není to bezbolestné. Nejtěžší byla první změna. Od zatuhnutí v zajetém životním stylu, dívání se zpatra na cokoli odlišného a utíkání od problémů (=běžný životní styl) k zpochybnění a přehodnocení dosavadního života. Přežít ten začátek, pak už to jde. Mnozí lidé to ale nikdy neudělají. Možná jim chybí nějaká základní citlivost. Nebo ji úspěšně tlumí cigaretami, alkoholem, neustálým sociálním životem, televizí, prací nebo čímkoli jiným. Použít se dá všechno. Taky jsem to tak dělal, jenže jsem měl příliš velké ambice a příliš jsem se ptal, proč si tolik lidí myslí úplně jiné věci než já. Musel jsem tomu rozumět, a to nešlo bez získání kritického pohledu na sebe, chtěl-li jsem být důsledný. Navíc jsem v sobě svým workoholismem přepálil nějaké pojistky, což mě na čas psychicky destabilizovalo (a přinutilo přemýšlet). Lidé kolem nemají takové ambice, ani to nejsou workoholici, tak nevím, co s nimi (: Narodí se, vyrostou, v mladistvém věku si dotvoří svůj setup a kolem dvaceti už ví, "co je dobrý a co je špatný", jak se to zpívá v jedné písničce od Kabátů. To, že miliony jiných lidí to mají jinak, se neřeší, jsou jiní = vadní, můžu se na ně zlobit nebo se jim smát, každopádně pravdu mám já. Pravdu tvořenou směsí výchovy (ne vždy úplně kvalitní), zkušeností a pohodlných "řešení". Od pocitu, že to tak snadné není, se uteče navyklým způsobem a člověk je "vyrovnaný" a "v pohodě". Akorát kouří, nesnáší X lidí, dalším Y závidí (aniž to přizná), často řeší cizí problémy - sám totiž žádné nemá a když náhodou ano, může za to někdo jiný - příbuzní, politici, uprchlíci nebo všichni dohromady. Nedávno jsem dočetl knihu o Rusku. Strach zřejmě výrazným způsobem deformuje chování tamějších lidí. Korupce, nepřijímání zodpovědnosti, násilí, malomyslnost. Změna ale může nastat jedině v lidech, ti potřebují odvahu, odhodlání a víru v lepší svět. Ale jakoby tyto vlastnosti neměli. Což se netýká jen jich. Jakoby někteří lidé měli představu, jak má svět vypadat a byli odhodláni ji uskutečňovat, zatímco jiným stačí nějak to tady přežít.
Tím nechci tvrdit, že pro mě je všechno snadné. Že hravě čelím všem problémům, které mi život přinese do cesty, na ničem nelpím a každou překážku rychle a s odvahou překonám. Bohužel nikoli. Jsou velké překážky, které překonávám roky. Nalezení cesty se zpětně zdá být jednoduché, ale dříve se cesta jevila jako neexistující. Někdy mnohokrát zopakuji jednu chybu, než se poučím. Zvenku to asi občas vypadá legračně. Poznamenám si myšlenku, kterou považuji za zářný objev, a pak zjistím, že jsem si totéž zapsal už před půl rokem. A nejsou jen velké problémy. Soužití s ostatními lidmi, drobné povinnosti, pracovní stres - to vše vytváří tisíc a jednu příležitost k rozrušení, rozčilení a špatné náladě. Je to ale i tisíc a jedna životních lekcí, za které by se slušelo poděkovat, protože nám přináší možnost vnitřního růstu. Pokud jsme to poznali. Samozřejmě se můžeme i celý život zlobit. Nicméně být stabilně se měnícím člověkem je možná jediná stabilita, která je nám opravdu dlouhodobě užitečná. Je třeba to pochopit a snad i tomu věřit, protože bez důvěry se strach překonává těžko. Důvěra je nezbytná hlavně u dlouhodobých záležitostí.
Schopnost měnit se, či spíš dovolit životu měnit nás, nám přinese do života novou kvalitu. To, co je jiné, nebo co neplní naše původní očekávání, už nám nepřijde jako nepřátelské. Nebudeme mít potřebu smát se tomu, co nám přijde divné a cizí, nebo proti tomu bojovat. Svět se změní - jeho rozmanitost už nebude zdrojem strachu. To, že je na světě mnoho různých názorů, kultur, náboženství a návodů na život, se stane velkým pozitivem. Můžeme cestovat a zjistit, že všichni lidé jsou v základu stejní jako my. Můžeme se nechat poučit od židovského rabína, tibetského mnicha, pravoslavného poustevníka nebo indiánského šamana a zjistit, že nám všichni mají co říct. Není to vždycky tak zábavné, změna skutečně bolí - ale chuť svobody a volnosti stojí za to. Změna může znamenat různé věci - naučit se bojovat nebo zatínat zuby, umět se jasně ozvat nebo dokázat trpělivě a s důvěrou čekat. Leckdo dovede nanejvýš jedno z toho. Když to zvládneme, když umíme sáhnout do svého já a provést opravu, máme ten nejlepší důvod ke spokojenosti. Potom si můžeme sednout v klidu do křesla, dát si nohy na stoličku a s dobrým čajem na dosah se začíst do nové zajímavé knihy (:
