Dlouhodobě se velmi snažím vyhýbat se čtení zpráv. Ne vždy se mi to daří, je to takové nutkání, když na něco čekám, když se mi do něčeho nechce apod. Prokrastinace, která se někdy protáhne až na hodiny.
Poslední dobou, konkrétně od února 2022, je to ještě mnohem těžší. Ruskou agresi na Donbasu jsem před tím sledoval už delší dobu a nebylo mi vůbec jasné, jak by mohla skončit. Rozuzlení nakonec přišlo v podobě mnohem většího útoku. Když jsem četl nepěkné zprávy z Ukrajiny a začal posílat první částky na účet ukrajinské ambasády, abych udělal alespoň něco, přišlo mi, že alespoň tady v Česku by nám měla být situace jasná. S Ruskem máme bohaté zkušenosti, i s jeho rozpínavostí. Je celkem zřejmé, proč Česko vstoupilo do NATO, jakmile mělo tu možnost. Ukrajina, tehdy částečně proruská, to neudělala a teď je ráda, že je ráda. Každopádně solidaritu s východním přítelem, jehož osud by nám měl být víc než povědomý, jsem tu automaticky očekával.
I proto mě velmi potěšilo, když náš premiér Petr Fiala byl v první skupině státníků, která přijela do tehdy ještě částečně obleženého Kyjeva. Bezpochyby bylo k takové cestě potřeba mnoho odvahy. Znamenalo to podle mě pro Ukrajince velkou podporu a jsem přesvědčen, že tato cesta bude v budoucnu vzpomínána jako důležitá. Z podpory Ukrajiny se stalo mé hlavní kritérium pro hodnocení vlády a mohu říci, že jsem spokojený. Při pomyšlení, že by vládu řídil Fialův předchůdce, mě jímá hrůza. Naše pomoc nemůže být nikdy nadbytečná, potřeba bránící se země je obrovská. Proto přispívám jako občan vlastními penězi a zároveň volím politiky, kteří dělají totéž na úrovni státu.
Jak jsem si ale povšimnul, ne každý si myslí, že podpora Ukrajiny je důležitá. Upřímně řečeno, neumím se vžít do člověka s takovým názorem a představit si jeho motivaci. U mě je všechno jasné. Tedy samozřejmě netvrdím, že Ukrajinci dělají vždycky vše správně, ale prostě v těch hrubých obrysech úplně nechápu, o čem by se tu mělo diskutovat. Není to naše válka? Zatím. Rusové už své požadavky řekli a týkají se i nás (opustit NATO - proč asi). Kdo zná ruské "od Lisabonu po Vladivostok" ten ví, že ruské územní ambice jsou nemalé. A mnozí běžní Rusové dobývání nových území vesměs akceptují. Čtu si občas ruské vojenské weby a samotný fakt války je moc netrápí, spíš to, že nepostupují, jak by chtěli. Už jen to, že důvody a cíle invaze jsou nejasné, znamená, že jde spíš o jakési východní tažení (na nějaké mapě s plánem útoku byl vidět i útok na Moldavsko) a my rozhodně jsme ve sféře ruského zájmu. Potenciální přiblížení ruské hranice se nás týká a čím dřív se podle toho zařídíme, tím lépe pro nás. Teď ještě jde Rusy zastavit tak, že nás to přeci jen moc nebolí. Co budeme dělat, až napadnou stát NATO? Provedeme mobilizaci? Jak víme, že si na to netroufnou? Chceme jako Ukrajinci počítat, kdo z našich známých už umřel ve válce? A nemysleme si, že Rusové by nás šetřili víc než je. Ale když se ruská armáda bude pachtit v zákopech kolem Bachmutu, tak na útok na někoho jiného v Kremlu nikdo myslet nebude. Jsme na jedné ze stran, nějakou naší neutralitu by Rusko stejně respektovalo, jen dokud by se mu to hodilo. Kromě toho v situaci, kdy silnější svévolně napadl slabšího, ani neutrální být nechci. (A také by mě zajímalo, jestli ti, kdo nechtějí Ukrajincům pomáhat, by bránili vůbec alespoň svoji zemi.)
Když se nad tím zamyslím, žádné neemoční slušné vysvětlení, proč bychom Ukrajinu neměli podpořit, jsem ani nikdy neslyšel. Předpokládám, že příchylnost k Rusku nepramení ze znalosti Ruska (sám jsem tam byl), ale spíš z nedůvěry k "západu". Jiný důvod jsem nezaznamenal. Ať je ale západ jaký je, teď je více než potřeba spojit síly a zastavit agresora. To je taky asi jediný způsob, jak dosáhnout míru. Kdyby snad Rusové Ukrajince nějak porazili, nastalé násilí by šlo těžko označit jako mír. Lidé, kteří přesto neustále volají po míru (kdo by ho nechtěl), by měli jasně popsat, jak přesně má ten mír vypadat. Jinak je to jen zbožné přání. Dobře o tom píše na svém blogu Marian Kechlibar. V současné situaci zkrátka dohoda o míru není reálná. A i kdyby, kdo by teď Putinovi věřil? Jeho porážka představuje nejvyšší šanci na skutečný mír. A nebavíme se jen o Rusku. Pokud se ukáže, že dobyvačná válka může dnes někomu projít, minimálně v Turecku a v Číně se možná budou inspirovat. Pokud západ dopustí prohru Ukrajiny, jeho problémy se mohou brzy znásobit. Samozřejmě rozumím přání vrátit se do předchozí doby, kdy válka ještě nebyla a jednalo se o míru na Donbasu, ale to už teď prostě není možné. Staly se špatné věci, které jsme nemohli ovlivnit a teď se jen rozhodujeme, jak na ně zareagovat. Tak to chodí, i naši předkové byli vícekrát v situaci, kdy se rozhodovali, jestli se bránit. Kdo nejde do boje, přežije, ale kvalita jeho dalšího života může pak být pochybná... Tak nějak to vysvětluje William Wallace bojácným Skotům před bitvou u Stirlingu.
Máme se tedy bát? Určitě ne, konec konců strach je nejsilnější nepřítelova zbraň, silnější než atomovky. Výsledek nějaké situace často nemůžeme vůbec znát, můžeme jen udělat to nejlepší, co umíme. Kdo jedná v souladu se svým přesvědčením, ten může i v obtížné situaci zůstat klidný.
Jsem otevřený slušné diskusi.
