"Proč" je základní filosofická otázka. Rád ji vztahuji na lidi. Proč děláme to, co děláme? Proč nám prezident dělá ostudu, proč náš soused pouští nahlas rádio?
Proč se na nás kamarádka pokaždé usměje a proč se nedokážeme ovládnout, když kamarád přinese do hospody cigarety? Tyto otázky rádi odbýváme jednou větou. Ne proto, že by odpověď byla tak krátká, ale protože ji neznáme, nebo nám strach ze změny (myšlení) brání ji hledat. Přitom takové hledání pro nás může být užitečné.
Cestou k pochopení lidského chování je přirozeně psychologie. Už dávno není překvapením, že lidé se vzorcům chování učí v prvních letech života (přibližně v prvních sedmi). Nejen z toho, co lidé kolem nich říkají, ale z celého jejich jednání. Takto se mohou různé návyky, přesvědčení a strachy přenášet z generace na generaci. Nefunguje to vědomě, lidé o tom nemluví, ale funguje to. Děti nevyzpytatelných rodičů si nikdy nejsou jisty reakcí okolí na své jednání, děti kritických rodičů implicitně očekávají útok, děti, které byly vedeny k rozhodování se už v útlém věku, jsou v životě rozhodnější, protože lépe ví, co chtějí. Záleží sice vždy na osobních predispozicích, nicméně příčiny a následky jsou rozpoznatelné.
V tomto kontextu nabývá na zajímavosti otázka viny. Pokud je mé jednání určeno mou výchovou, což z jistého hlediska je, kdo nese vinu za případné chyby? Rodiče? Ale ti jsou na tom podobně. Jejich rodiče? Těžká věc. Ale napadne vás to, když vidíte, že v přátelských a vyrovnaných rodinách se kriminálníci zpravidla nerodí. Řešení vidím ve dvou věcech. První - nechme vinu tomu, kdo daný skutek učinil - vinu za naše skutky (nebo nekonání) si ponechme sami. Druhá věc - poctivě uznejme, že nemůžeme vědět, jestli bychom odolali pokušení spáchat zločin, kdybychom od počátku žili v podmínkách oněch zločinců. Možná bychom byli ještě horší.
Protože ale všichni máme své problémy a nedostatky, nabízí se otázka, co se s našimi návyky dá dělat. Můžeme slyšet názor, že nic, ale ten je mylný. Řešení je a je svým způsobem jednoduché - jmenuje se pozornost. Z okamžiku na okamžik vnímat, co se děje kolem mě i ve mně. Hledat příčiny, zkoušet různá řešení a nakonec dojít k lepšímu stavu, než v kterém se nalézáme. Jde jen o to překonat přirozený strach ze změny. Lidé se hodně liší mírou tohoto strachu a také tím, nakolik jednají impulzivně a nevědomě a nakolik nad svými činy uvažují. Autopilot je užitečná věc, ale často nám víc prospěje zastavit se a přemýšlet. Nikoli křečovitě se hlídat a nimrat se v detailech, ale trpělivě a nenásilně pozorovat. Proč mě rozčiluje něco, co jiné idi nechává chladnými? Jak tomu mohu předejít? Jsem odsouzen k práci ve stresu, nebo mám jen strach z věcí, které se nikdy nestanou? Proč se na mě někdo zlobí - příčina je často skutečně ve mně. Třeba mě ostatní nechválí jen ze zdvořilosti, ale opravdu si jejich slova zasloužím. Je to dlouhá cesta, nevědomé chování objevujeme na čím dál jemnějších úrovních. Vidíme, kdy přesně různé pocity začínají, co je spouští a jak je ovlivňuje změna pozice těla nebo rychlosti dechu. Každý den můžeme na sobě nalézt něco, co jsme si dosud neuvědomili. Hledání cest ke změně postupně zvyšuje náš pocit svobody a tím i štěstí.
A to je i důvod celého tohoto počínání - cesty od oběti čehokoli k člověku, který jedná. Který se umí poučit i trpělivě čekat na příležitost. Který umí dávat pozor.
