V nekonečných debatách o covidu zaniká to, co je podle mého názoru zásadní. Je třeba postupovat bez emocí a věcně.
Číst si dnes o články covidu je asi ta nejnudnější činnost na světě. Jsou si navzájem podobné a možná by se daly i kopírovat z loňska, pouze by se aktualizovalo jméno ministra zdravotnictví. Proto už to příliš nedělám, jen když chci někam cestovat a potřebuji znát aktuální omezení. Přitom by však mohly být zajímavé!
K tomu by ale bylo třeba zbavit se emocí a konstruktivně se zaměřit na budoucnost. Já sám se nebojím ani covidu ani vakcíny a o očkovaných i neočkovaných si myslím úplně totéž (sám očkovaný jsem). Zajímá mě ale, jaká budou přijata opatření, abychom vybalancovali rizika škod způsobených nemocí samotnou a zároveň chod ekonomiky a kvalitu našeho života vůbec.
V první řadě si myslím, že covid tu s námi nějaký čas bude. Třeba rok, třeba pět let, třeba deset let, třeba dvacet. Podobný scénář se může opakovat každou zimu, očkování neočkování. Samozřejmě někdo může časem vyvinout efektivnější lék či vakcínu, ale nelze na to spoléhat. Měli bychom tedy mít plán a netvářit se, jako že nadcházející zima bude určitě lepší. Počty lidí v nemocnici se nikdy nebudou řídit ničím zbožným přáním. Je prostě čas začít uvažovat dlouhodobě. Jinými slovy bychom měli předpokládat, že to, co se děje letos, se bude dít i za rok. A připravit se na to. I za rok budou nemocnice v zimě přetížené, i za pět let. Diskuse by se měla točit kolem toho, jaká opatření zvolit, abychom tomu předešli. Na zázračný lék či vakcínu při tom spoléhat nelze.
Druhá věc, kterou považuji za důležitou, je, aby se epidemiologové spojili do jedné skupiny, v rámci které by vydávali prohlášení. Situace, kdy si každý odborník sám za sebe říká vlastní názor, je nevyhovující. Každý člověk si pak najde takového odborníka, který nejvíc vyhovuje jeho vlastním názorům, čímž smysl existence těchto odborníků vlastně mizí. Prvně by se měli domluvit mezi sebou a pak prezentovat jednotné stanovisko. Takový názor by potom podle mě měl velkou váhu a věrohodnost a bylo by snazší přesvědčit občany k dodržování případných opatření.
Taková skupina by mohla navrhnout obecná pravidla, která by prostě platila, dokud tady s námi covid bude. Epidemiologové by se mohli domluvit, která pravidla a za jakých okolností by měla platit. Vycházet by měli i z faktů, že nějaká část populace se z různých důvodů nikdy naočkovat nenechá a že opatření musí být někdo schopen vymáhat. Doufal bych pak v rozumnější nápady, než jsou zákaz vycházení, zákaz nedělního nakupování, zavírání prodejen či nošení roušek v liduprázdných ulicích. Určitě bych podpořil povinné testování (alespoň) neočkovaných v práci, s tím, že testy budou placené státem. Přijde mi, že zde se dá relativně snadno odhalit nakažený člověk. Rád bych viděl důraz na prevenci, přísnější režim v domovech důchodců, dlouhodobé navýšení kapacity JIP.
Život s covidem a opatřeními by se tedy měl stát navyklou normou do té doby, dokud bude nemoc způsobovat příliš vysoké zatížení nemocnic. Je to lepší varianta, než být každý rok zklamaný z nenaplněných očekávání a obávat se, co si politici letos zase vymyslí.
